VÝSTAVY

Narozena v Lounech. Tím je řečeno vše. Střechy kostela, kopce v jasném obryse, řeka. Raná, Oblík (Hoblik), Červeňák, prohnuté stany Mikuláše, zákruty a tok Ohře. Prostorové platformy pro pozorování.

Krajina. Horizontální pohled. Horizontalita.

Krajina není výřez, krátký, jasně vymezený úsek. Krajina je jako role, smotek k rozvinování. Pokračuje. Nikde nezačíná a také nekončí.

Přesně to nás tři spojuje. Počítá se s pokračováním. Tendence k neuzavřenosti, neukončenosti. Touha po otevřenosti! Je v tušových kresbách Elsi, v kresbách a v prostorových objektech Františka, v mých grafikách, sochách a reliéfech.

Nepodřizovat se formátu. Vidět dál až za momentální okraj rámu, nevystačit si se záběrem oka, výsečí našeho pohledu. Je to součet pohledů.

Tohle nás spojuje.

Cykly. Jednotlivé listy se vyvíjí v závislosti na sobě. Pak linie, křivka, čára, čárka. A černá, stupně černé. Někdy křehké a subtilní, a přesto s gestem rozhodnutí.

Samozřejmě nejsme jediní. A zrovna v Lounech jsou Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald i Kamil Linhart. Je to tedy tou krajinou? Tu naši ale Elsi ani František prožitou nemají. Je to tedy v charakteru, v osobním nastavení? V myšlení? Jde o abstraktnější vnitřní zkušenost? Moje krajina to pak jen utvrzuje, podněcuje a pomáhá rozvinout? Rozhodně to vše podporuje.

Stejně jako setkání s Elsi a Františkem.

Stáli při mně skoro od počátku. Dávali prostor, šli příkladem, pomáhali a propojovali, ptali se. Jsem jim za to vděčná. Také za jejich zahradu. Poprvé jsem do ní vstoupila v roce 1997 a pozorovat a zaznamenávat ji mohu dodnes. Mění se. Tehdy to bylo moje první setkání s nějakou komponovanou, ale divoce působící velkorysou zahradou. Takovou velkorysost jsem našla i v jejich práci. Františkovy Monostruktury a Elsiny bezbřehé neohraničené kresby, rané barevné kvaše a její zahradnické umění mi pomáhají v mojí cestě. První semínka, sazenice a odnože se mi již podařilo rozmnožit a usadit ve své „zahradě".

Monika Immrová, září 2022