VÝSTAVY

Rostislav Novák se narodil roku 1942 v Martině. Studoval na Výtvarné škole V. Hollara v Praze, na Akademii výtvarných umění u prof. Arnošta Paderlíka a v roce 1970 na Ecole des Beaux Arts v Paříži. Absolvoval též pracovní stáž v serigrafické dílně Victora Vasarelyho. Od roku 1971 vyučoval na AVU, v roce 1988 se stal docentem a působil postupně na Fakultě architektury Ústavu výtvarné tvorby, Fakultě restaurování Univerzity Pardubice a v současnosti na Katedře výtvarné kultury Univerzity Hradec Králové. Žije nedaleko Loun.

Když jsem poprvé uviděl obrazy Rostislava Nováka, na první pohled mě doslova uhranuly! Tak dlouho jsem autora, který se mezitím přestěhoval nedaleko Loun, pronásledoval, až s výstavou ve Vrchlického divadle souhlasil.
A s potěšením mohu prohlásit – byť dnes vystavuje obrazy jiné, novější - že z jeho malby mám pořád stejně omamné a vzrušující potěšení. Pocit, že vidím dílo opravdové a upřímné. Jsou totiž výtvarníci, kteří se snaživě učí základům malby, pracně ladí své obrazy a sve-řepě k sobě vábí Múzu. Výsledkem bývají unylé kopie na hraně řemesla, ale bez rizika, fantazie a životního příběhu.
A pak jsou výtvarníci, z jejichž podvědomí se malba valí jako rozvodněná řeka, tvorba je jim nutností, nikoli pózou, náhražkou, ubitím času. Magie jejich umění musí pořád hořet, jinak by kultura skončila v popelišti ze spálených totemů v šamanských ohních.
Takoví umělci mě zajímají, takové umění je pro můj život důležité. A Rostislav Novák právě takové obrazy maluje: na jedné straně barevná radost, propracovaná do detailu, na straně druhé malbou zastřená tíseň a pochyby o smyslu vlastní existence. Esteticky vyvážené a ba-revně zářivé obrazy jsou zároveň v jakémsi protikladu k jejich obsahu, v kterém pulsuje těžko definovatelná naléhavost a znepokojení. Navzdory jejich vnitřní citlivosti a křehkosti z nich intenzívně cítím neutuchající energii a jizvy lidského doteku. Mluví univerzálním, avšak osobitým a originálním jazykem smysluplné, svobodné a zejména osobní výpovědi. A právě v této zdánlivé disharmonii mezi hutnou barevností a existenciálním chvěním je skryto vzrušující tajemství a duchovní přesah, které tvoří nadstavbu – a také dávají smysl – umění. Dobrého umění.
O tom svědčí vnitřní napětí, které obrazy snových krajin posouvá do privátních tajemných komnat a ukazuje, co se děje uvnitř. Nejedná se o prvoplánové, dekorativní otevření nitra, o povrchní ilustraci skutečnosti, ale naopak – o intimní nahlédnutí za zrcadlo, za srdce, za člověka. Za oponu, abychom zůstali divadelně styloví.
Nemůžeme se tedy ubránit vlastní interpretaci, vlastním pochybám, souladu věčného pohybu i vědomí setrvalého utkvění na jednom místě: jen skrze ně totiž sami existujeme, jen skrze ně můžeme komunikovat s jinými v lidském společenství. Bez něho by nebylo reflexe, bez něho by nebylo cesty k pochopení sebe sama a svého vlastního místa na světě, ani k pochopení pohanské bázně, jež nás přesahuje.
Rostislav ve svém díle dosahuje zvláštního, magického propojení – a přijetí – rozporuplnosti obsahu a formy. Hledání a naplnění. Dráždivosti a usebrání. Divokosti barev a vnitřního zklidnění. Radosti a obavy.
Přesto je jeho umělecký názor dostatečně čitelný, jasný a zejména posilující. A tedy i živo-todárný, nadějeplný a pravdivý.
Jakkoli je Rostislav sám tichý a poučený východní mystikou, jeho umění hlasitě a bouřlivě promlouvá uvnitř našich srdcí. Ostatně úplně prostinké tajemství lišky Exupéryho Malého prince zní: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ „Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval Malý princ, aby si to zapamatoval.

P.S. Nemohu si odpustit: v roce 1981 byla jeho pražská výstava zakázána pro pobuřování vkusu občanů….

(Vladimír Drápal, úvodní řeč k výstavě)