VÝSTAVY

Lounský malíř Vladislav Mirvald (1921-2003) je jednou z klíčových osobností českého konstruktivního umění 60. až 90. let 20. století. Svými novátorskými geometrickými obrazy předběhl o několik let i zahraniční umělecké dění. Začal tvořit v kubistickém stylu, po válce maloval realistické krajinomalby. Přes konturové krajiny, tušové kresby, kaňkáže a zmrzláže, které vynalezl, se v 60. letech dostává až ke konstruktivistickým kompozicím. Pro jeho cylindrické plochy a Rombergovy křivky bývá označován za otce českého op-artu. Jeho tvorba vybočuje z českých dobových trendů svou racionalitou. Neméně důležitá byla i jeho výtvarně-osvětová činnost na lounském gymnáziu.

Kompletní autorizovaný životopis Vladislava Mirvalda na stránkách revue Regiz

Pokud bychom tento podvečer chtěli hovořit o malířských úspěších Vladislava Mirvalda, mohl bych vernisáž zahájit třeba výčtem výstav, kterých se účastnil. V dnešních souvislostech je rozhodně více než zajímavé, že jeho úplně první výstava (společně se Zdeňkem Sýkorou a Kamilem Linhartem) proběhla v roce 1951 právě zde, v prostorách - tehdy Fučíkova - divadla.
Poté následovala bezmála rovná stovka dalších výstav – počítaje v to pustou normalizační odmlku, která sama o sobě svědčí o aktuálnosti a kvalitě díla – a také celá řada výtvarných pokusů a dobrodružství, v kterých od počáteční, víceméně standardní krajinomalby došel autonomním uměleckým vývojem až k dnes již legendárním Rombergovám křivkám. Ty zde ostatně byly (spolu s dalším obrazy) vystaveny na vůbec první samostatné výtvarné výstavě po znovuotevření Vrchlického divadla v únoru 2004 – tedy takřka přesně před pěti lety.
Pokud bychom chtěli s Vladislavem Mirvaldem vstoupit navíc i do dalších uměleckých odvětví, v kterých se zdatně a s jistotou pohyboval, mohli bychom hovořit bezpochyby i o fotografii, literatuře, filmu, hudbě, herectví, restaurátorství, scénografii.
Můžeme s ním vstoupit i do dějin – a abychom zůstali při zemi, tak tedy pro dnešek „pouze“ lounského – kulturního života a skrze něj se přátelsky potkat se Zdeňkem Sýkorou, Kamilem Linhartem, Jiřím Jedličkou, Jaroslavem Janíkem, Josefem Hlaváčkem, Emilem Julišem, Františkem Chaunem, Dušanem Vosykou, Janem Sekerou, Bořivojem Lůžkem, Emilem Volkmannem a mnohými dalšími obyvateli města. Vlastně snad s každým, kdo v Lounech zanechal či dosud zanechává svůj lidský otisk.
Mohli bychom hovořit ale stejně tak o jeho vlivu pedagoga na Gymnáziu v Lounech, kde od roku 1954 až do svého odchodu do důchodu učil deskriptivní geometrii a výtvarnou výchovu. Jeho vliv na mnohé studenty, kterým otevřel dveře do světa umění je zcela nezastupitelný, nepominutelný a nezpochybnitelný.
Byl také vášnivým rybářem, houbařem, filatelistou, sběratelem mnoha užitečných i neužitečných věcí, zkrátka člověkem různých zájmů - a o všech dokázal poutavě vyprávět i psát.
Já bych s ním však, u příležitosti této výstavy, dnes rád vstoupil do říše jeho fantazie, do tajů jeho autentické výtvarné jasnozřivosti. Jen člověk, oplývající hravou fantazií, ale také vzrušovaný zvědavostí a trápený touhou věčného hledačství může s rozechvěním vypustit skvrny tuše po vodě a nechat je plout, stékat a barevně vylaďovat, anebo naopak, ponechat je jejich vlastní, svobodné existencí, poháněné vodními proudy a náhodnému překrývání, mizení, rozpíjení. Jen trpělivý a talentovaný pozorovatel může jejich pohyb topograficky stopovat a tyto rozmanité cesty nakonec umělecky zakonzervovat. Jen muž s duší zvědavého kluka strká navlhčené, tuší pocákané papíry do mrazáku a s nadšeným zápalem průkopníka čeká, jak to všechno dopadne. I o tom vypráví tato výstava.
Svým experimentálním pojetím výtvarného umění neustále obrušoval hrany všednosti a každodennosti, proto ve svém vývoji nikdy neustrnul a právě proto se řadí k nejvýznamnějším výtvarníkům nedávné minulosti, ke klasikům českého konstruktivního umění.
Tato výstava je tedy i holdem člověku, který se nerozplynul v tichu maloměsta, ale svou prací dokázal mnohokrát překročit jeho hranice – a to dokáží jen lidé, kteří si umí plnit své sny. Vystavená kolekce, která vznikla v letech 1962 a 1963 – a kterou tady dnes můžeme v takovém rozsahu představit hlavně díky pochopení dcery Věry Mirvaldové - tvoří jen malý střípek zrcadla, které pokud slepíme dohromady, uvidíme v něm odraz originální a svébytné osobnosti, která k umění přistupovala stejně jako ke svým studentům: jako k čistému, nepopsanému listu papíru. Nechejte se tedy okouzlit tajemnými a fantaskními tvary kaňkáží, proměněných v úchvatné grafické listy a vstupte do světa osobité krásy, estetické hravosti a výtvarné poezie.

 Vladimír Drápal: Otisky Vladislava Mirvalda (úvodní proslov)