VÝSTAVY

Jan Valt – retrospektivní výstava

Ve světě umění bývá zvykem, že tvůrce, který dospěl k zralosti, představí dosavadní dílo na retrospektivní výstavě. Dá tak obecenstvu možnost seznámit se nejen s tím, co udělal v poslední době, ale také s cestou, jež k tomu vedla… Obsáhlá retrospektiva jeho díla by k prezentaci vyžadovala mnohem větší prostor. Věřím, že si ho Valtovo dílo jednou najde, dnes se ovšem musí spokojit s prostorem menším, byť o to příjemnějším…
Částmi, které zastupují Valtovu celistvou retrospektivu, jsou především krajiny z osmdesátých let a velké zářící, duchovně zaměřené obrazy z poloviny let devadesátých. Obě tato období spojuje důraz na barvu. V prvním případě na její senzuální bohatství, na úžasné škály tónů i odstínů fyzického světa, v druhém na její symboličnost a metafyzickou výmluvnost.
Krajiny jsou šťastná díla, jež vznikla ve šťastném období malířova života. Jeho ateliérem byla maringotka, v níž se živil jako strážce pramenů… O nějaký vnější úspěch v té době nemělo smysl usilovat, pokud se člověk nechtěl zapojit do zfalšované hry, satisfakcí mu byla zázračná vnitřní svoboda… Dnes už je Valtovo krajinářské dílo, v té podobě k níž dospělo v osmdesátých letech, uzavřenou kapitolou. Vzniklo sice na rubu doby, objevila tam však její líc.
Doba se odráží i ve druhé skupině vystavených obrazů, v útočných abstrakcích, které vznikly po změně politických poměrů. Lze z nich vycítit zjitřenou atmosféru, prudkou změnu životních rytmů, přeludný pocit náhlé bezbřehosti, ale odrážejí také rozmach dravé agresivity. Minul čas vyvážené barevnosti a tlumených tónů. Valt se rozhodl víc křičet, i když to, co chce říci, se v zásadě nezměnilo. Linie křesťanského existencialismu se dá v jeho díle vysledovat od počátků, i jeho krajiny mají zřetelný mystický přesah.
Dramatický vztah k bohu patří ke konstantám Valtova díla, které by mohlo být v některých polohách pokládáno třeba i za rouhavé až kacířské, rozhodně však není lhostejně agnostické. U těchto nápadných, svítících, snad dokonce trochu pouťových obrazů má ovšem transcendentální náboj nevídanou razanci…. Něco obdobného najdeme snad teprve v éře vrcholného baroka, kdy umělci neváhali k povznesení lidu sáhnout třeba i k jarmarečním efektům…
Posledních deset let žije Jan Valt zase poustevnicky. Nové útočiště našel v areálu kláštera v Ročově, kde působí jako správce. V poslední době hlavně kreslí portréty… Na první pohled neznamenají žádný průnik do nových výtvarných světů, ale působí naopak jako návrat k tomu nejkonvenčnějšímu, co lze na výtvarné scéně spatřit… Ale při pozornějším pohledu objevíme v jeho kresbách pozoruhodnou přesnost, ironii, laskavost i vtip. Také ony jsou poselstvím, byť dobře ukrytým.
Obraz Valtova malířského osudu, který tu je nehmotně přítomen, mi připomíná dávnou otázku. Je člověk pouze materiálem, který hnětou vyšší síly, anebo se ve věci vlastního osudu může hlásit k tvůrčí spoluúčasti? ... Jan Valt od svých začátků zarputile usiloval o velké dílo, o dílo s bohatými odstíny, mnoha liniemi, jež by střídavě vystupovaly na povrch, s ostrými kontrasty, zajímavými odbočkami a napínavými peripetiemi. V mé paměti je vytvořil, jenže výstava takového díla se hned tak někam nevejde. Tahle je malou špičkou ledovce, věřím však, že vnímavým divákům řekne aspoň část z celku. Doufám, ze tu nejpodstatnější.

VIKTOR ŠLAJCHRT (z úvodního slova při zahájení výstavy)