TISKOVÉ ZPRÁVY

            Hra čísel je ošemetná. V běhu je desátá divadelní sezona od znovuotevření Vrchlického divadla, ale oněch deset let se završí vlastně až v sezoně jedenácté, v listopadu 2013. Ano, nyní 16. listopadu  tomu bude devět let, kdy spolu na jevišti stáli rozechvělý ředitel divadla Vladimír Drápal a pevný Zdeněk Svěrák. Možná si už ani nepamatujete, že pan Svěrák je jakýmsi kmotrem našeho divadla, že mu v ten první večer věnoval ceduli s nápisem VYPRODÁNO, a my se snažíme tento jeho dárek co nejvíce využívat. Takže, i když Žižkovské divadlo Járy Cimrmana neabsolvuje již moc zájezdových představení, do Loun přijedou a věříme, že přijedou rádi. V pondělí 12. listopadu přivezou  před vyprodané hlediště pohádku Dlouhý, Široký a Krátkozraký, která u dětí sice propadla, ale o to více Jasoně, Drsoně a půvaby vousaté Zlatovlásky ocenili dospělí. Legendárnímu souboru bylo v říjnu 45 let a stal se fenoménem, který v Čechách nemá obdoby.

             Tvrdohlavé cesty za pochopením a uznáním bývají leckdy hodně klopotné. Naposledy mě o tom přesvědčil Vladimír Drápal, který byl v pondělí 29. října v Divadle Na zábradlí na předpremiéře hry Osamělá srdce. Vyprávěl: „Příběh o „noční lince pro opuštěné“, na naše divadlo sice trochu „cool dramatika“, ale do koncepce Divadla Na zábradlí zapadá dokonale. V hlavní roli Utěšovatelky se představil Stanislav Majer, lounský rodák, kterého si pamatuji z doby dobře před 15 lety, kdy se poprvé na jevišti objevil po boku bratrů Bambušků v tehdejším avantgardním divadle Lebedung. Divadlo ho bavilo, a protože v tomto oboru nebyl nijak vzdělaný, vše se učil „za pochodu“. Ten pochod vedl z lounské Vodárny přes Multiprostor,  Činoherní studio v Ústí nad Labem až do ceněného Divadla Komedie, které navzdory tomu, že sbíralo za svou dramaturgii obdivné recenze, z ekonomických důvodů letos zaniklo. A dnes je tedy Stanislav Majer kmenovým hercem legendárního Divadla Na zábradlí (i když pro něj je to už příliš „instituce“, jak říkal). Stal se tak jedním z lidí, kteří dokázali vstoupit do svých snů. Ostatně stejně jako oba bratři Bambuškové, kteří se divadlem také živí. Moc jim to přeji, protože jsou důkazem toho, že vytrvalost má smysl.“ 

          Dnes na jevišti uvidíme dalšího lounského rodáka, který za svým snem kráčí velmi vytrvale, Marka Mikuláška. Po jeho vstupu do literárně dramatického oboru ZUŠ Louny bylo celkem brzy jasné, že z Marka roste velká herecká osobnost.  Jeho kreativní přístup k poezii i próze, vlastní tvorba, hledání a nacházení a hlavně ona dnes se nenosící dřina, to vše společně s nesporným talentem, dovedlo  Marka ke studiu herectví. Marek Mikulášek stál na prknech Vrchlického divadla mnohokrát. Ať už uváděl jeden z desítek koncertů, hrál v Osmi ženách, Plešaté zpěvačce, Otrantském zámku nebo v mnoha menších příbězích. Dnes poprvé bude (odpusťte mi sportovní temín) kopat za pražskou DAMU. Poprvé budeme mít v Lounech možnost vidět práci studentů katedry čihoherního herectví  a to v komedii Sama Sheparda Pravý západ o nenaplněnosti lidských životů a o mužích, kteří občas potřebují odjet do pouště.

             Snad, třeba za pár měsíců, let – hra čísel je ošemetná – použijeme Svěrákovu cedulku VYPRODÁNO kvůli jménům těch, pro které byly Louny startovní čárou.  

Milena Nečesaná