Fotografie z výstavy: Vladimír FRANZ - V nový život

VLADIMÍR FRANZ V LOUNECH

Pokud vzpomeneme na malíře, kteří vystavovali ve Vrchlického divadle v letech předchozích, byl by to dlouhý seznam, jehož svornicí je zejména to, že jejich kořeny a tvůrčí iniciace se přímo dotýkají našeho města. Z tohoto důvodu by se mohlo zdát, že výstava Vladimíra Franze z této tradice vybočuje. Avšak skutečně jen na první pohled.
Vztah k Lounům má Vladimír totiž kladný. Nevím, kdo z vás ví, že např. pro Multiprostor napsal scénické oratorium Herkales, pod vlivem řeky Ohře složil svůj cyklus Madrigalů a sopečnou krajinu okolí našeho města důvěrně zná.
Ale i kdyby tohoto nebylo, jsem rád, že obrazy Vladimíra Franze můžeme v našem divadle vystavit. Jednak jsou vůbec poprvé veřejnosti představeny rozměrné oltářní obrazy z valtického zámku, a jednak je v celistvosti instalováno také jeho dílo z poslední doby. A živý, pestrý, klokotající svět divadla mi pro jejich uvedení přijde jaksi vhodnější a přirozenější, než chladné a opuštěné zdi výtvarných galerií. Kdo obrazy zná, jistě porozumí…
Ať už si uděláte na tvorbu Vladimíra Franze názor jakýkoli, stále zas a znova platí, že umění má vyvolávat především emoce, že má vzbudit reakci, že nemá nechávat člověka chladným. Proto je také ale vždy potřeba, aby divák byl otevřený, vnímavý, nepředpojatý. Při instalaci zde byl jeden akademický malíř, který byl z vystavených pláten naprosto u vytržení z toho, kterak jsou řemeslně dokonalá, jak vyvážená je kompozice, jak autor dovedně pracuje s barvami a nepostrádá svébytný styl.
Pro mě osobně jsou ale podstatnější další, možná skrytější, významy. Bytostně cítím z Franzova díla jakési poselství, čitelný názor na svět, v kterém je nám dáno společně žít. A také otevřenost, svobodomyslnost a neupjatost, s kterou přistupuje nejen k tvorbě (ať již výtvarné či hudební), ale k celé otázce žití, bytí a hledání vlastního místa na této planetě. Mícháním vysokého s nízkým se svou tvorbou nadčasově vyjadřuje k naší době a rozkrývá její kódy - a navzdory těmto varovným symbolům zůstává stále naladěn pozitivně a v životě vyhledává to krásnější a úžasnější. Jak sám říká, prostřednictvím svého umění „telefonuje s Pánem Bohem“…
Ale v neposlední řadě hraje důležitou roli i můj osobní vztah k Vladimíru Franzovi: je mi blízké jeho solitérství, jeho způsob existence, neschopnost kompromisu a také třeba to, že mě naučil lépe proniknout to tajů hudby tzv. vážné. Ale velmi mě oslovily zejména jeho vlastní, autorské kompozice – a hudba, to jsou přece myšlenky beze slov.
Je jen na každém z nás, jaké myšlenky nalezne ve vystavených obrazech a jakým úhlem pohledu uchopí předložené zprávy o stavu tohoto světa.

Louny 2.5.2007
Vladimír Drápal