Fotografie z výstavy: VUK ZORNER - obrazy

VUK ZORNER – HORIZONTY KRAJIN A VERTIKÁLY CHRÁMU

Je opravdové štěstí vnímat barvy a krášlit si jimi život. Neboť vnímajíce jejich různost, máme o hodnotu více v souboru svých zážitků, možnost zkrášlit chromaticky své myšlenky a city.
František Kupka, 1923
Sešli jsme se na vernisáži umělce, pro něhož je vnímání barvy podstatným a mimořádně důležitým rysem tvorby, ať se pohybuje na jakémkoli výtvarném terénu. Svou tvorbou tak potvrzuje, jak umění může být krásné, pestré a objevné ve své rozličnosti.
Vuk Zorner se od prvopočátku své tvorby zabývá krajinomalbou, a proto není rozhodně náhodou, že první kolekcí, kterou dnes představuje, jsou právě krajiny. Obrazy, které spojuje prvek horizontu, roviny napružené kolmo ke směru zemské tíže, vodorovně navrstvené znaky a symboly přírody. Krajina ubíhá, jako bychom ji pozorovali z jedoucího vlaku, vine se a jednotlivé pruhy barev se ztrácejí v dáli. Každý obraz je samostatným setkáním, cílem cesty. Místem, které do malířovy duše ukrylo záznam své existence, vrylo se do ní otiskem okamžiku malby a následného času zkamenění krajiny na plátně. V obrazech se míjí čtvero ročních dob, prolínají se v nich olejem budované kraje, špachtlí broušené jejich hrany a strže. Kobaltová modř hladiny rybníků a oranžové odrazy podzimu nad jejich hrázemi, žluť zrající řepky a hněď zoraných polí, pošmourná běloba sněhu a sytá zeleň úrody, obrysy nedalekých vesnic, strmých lesů, prohlubní údolí, kolmých strání. Mikrosvěty okamžiků, kdy malíř zúročuje dar talentu a kopíruje ojedinělost přírody. Její linie přes sebe překládá a nechává plynout k zarostlému úhoru, k vzdálenému horizontu, k baldachýnu nebes, kamsi až do ztracena.
Možná někdo pomocí takto „naservírovaných“ koláží obrazů prozře a až tímto zasvěcením uvidí nádhernou pestrost krajiny, která se dennodenně kolem nás rozprostírá a s časem proměňuje. Společně s malířem tedy můžeme poznávat duhovou barevnost cesty, kterou si neseme skrze otisk v sítnici oka i sami v sobě.
První z vystavených krajin se začaly rodit v roce 2000 a datum jejich vzniku se shoduje se zahájením Zornerovy práce na druhém vystaveném cyklu, jímž je podivuhodně snivé zachycení stínoher jehlancových střech chrámu sv. Mikuláše. To se v centru malířovy pozornosti ocitla nejvýznamnější dominanta našeho města, kterou gotický kostel nepochybně je. V tomto případě se však zásadním a stmelujícím výtvarným prvkem stala strmá vertikála, tedy kolmice vzpřímená směrem k nebi, vzhůru k nebesům, a vzdalující se od pozemské tíže malosti a bolesti pádu. Naopak, zraky jsou upřeny vzhůru k výšinám, k obloze, k naději, ke spáse. Pro zachycení prudkých svahů střech, tyčících se kupolí a ztopořených kamenných sloupů nebylo možno použít jiných prostředků nežli vzlínajících vertikál, kopírujících vztyčené paže chrámových věží. Několikanásobné nánosy barev, postupně zasychající a znova a znova obnovované, jsou mlčenlivými svědky práce, která netrvala ani rok, ani dva, ale završena byla až v roce letošním. Sakrální náboj z nich sálá pomocí vášnivě žíhaných barvosnubných odstínů, nanášených a zrajících s lehkostí mrazu rozkvétajícího svými znameními na zimomřivém okně. Některé obrazy hoří a planou a svou sálavostí jsou vášnivé a kacířsky zuřivé, jiné zklidňují barvou mléka a medu a hřejí odrazy slunce, další ochladí průzorem mořské modři a chladu vodních hlubin. Přesto všechny spojuje jakási důstojná monumentálnost a vznešenost, která nás nutí k obdivu nejen k malířovu umění, ale i nad dovedností předků, kteří tento chrám dokázali k poctě svého Boha vystavět. Společná jim oběma je touha po setkání s čímsi nepojmenovatelným po komunikaci s dokonalostí, po zachycení něčeho vyššího.
Pokud bychom za svou přijali symboliku geometricky rozdílného vyjádření světa, a to že ve vertikále je veškerá důstojnost, stoupání i ponor, výška i hloubka, rozlet i pád, zatímco horizontála představuje kamennou nehybnost, lenivý tok vodní hladiny, spočinutí v čase i klidné plynutí, a posléze tento horizontální úběh krajiny s vertikálním zachycením čar chrámové klenby proťali, vyjde nám z tohoto protnutí osudové znamení kříže.
 Kříže jakožto symbolu nepozemského daru umění, které v sobě může obsahovat, jeho věčnost a nesmrtelnost a občas i úlevu, jež občas přináší; symbolu výjimečnosti, jež je dána mnohým umělcům, kteří skrze toto nadání jasnozřivosti mají schopnost samozřejmého uchopení okamžiku a jeho barevného zpřítomnění; symbolu naděje a nekonečnosti víry v dobro, jež umění pomáhá spoluvytvářet a jeho prostřednictvím činit i člověka a jeho svět lepším. Na dnešní výstavě se ovšem také propojuje neuchopitelný zázrak stvoření přírody s nevšedním důkazem lidského umu. Obojí nádherné ve své jedinečnosti, anebo snad jedinečné ve své nádheře? Ovšem obojí – jak horizonty krajiny, tak vertikály chrámu – je v této souvislosti korunováno třpytem barev a výtvarnou fantazií jejich autora. Klasik světového moderního malířství Paul Klee řekl: „Umění neopakuje viditelné, ale činí viditelným,“ a to je také zároveň vzkaz, který nám Vuk Zorner prostřednictvím svých pláten a svého umění předkládá.

Vladimír Drápal
v Lounech 5.11.2005