TISKOVÉ ZPRÁVY

K povinostem pracovníka propagace Vrchlického divadla patří pořizování fotodokumentace ze života divadla. A tak fotím stěhování soch, zašívání opony, instalaci obrazů, vernisáže a samozřejmě a hlavně divadelní představení. Sama tvrdím, že divadelní kouzlo spočívá v okamžiku, v tom neskutečném okamžiku, který spojí jeviště s hledištěm a my, diváci, přistoupíme na onu nejkrásnější lež, na hru na „jako“. Fotografie je v tuto chvíli čímsi zbytečným, vždyť fotozáznam není „tady a teď“, nabízí se tedy myšlenka, zda  vůbec divadlo fotit. Ale když se tak probírám pár fotografiemi z těch stovek vyfocených v uplynulé divadelní sezóně, vybavují se mi střípky, na které bych si jinak možná nevzpomněla – na salvy smíchu, na slzy, napětí, na spontánní potlesky na otevřené scéně, na aplaus vstoje, na mrazení v zádech. Takže ano, fotografie ze sezóny 2011/2012 byly samozřejmě pořízeny (ostatně mě na mé tvrdé židli téměř při každém představení vidíte) a budou dokonce vystaveny, v září je najdete v kavárně a malém sále našeho divadla. Poté budou, tak jak je zvykem, zdobit herecké šatny a chodbu.

A proč fotografie, které neruší? Před každým představením se jdu herců ptát, zdali je mohu (samozřejmě bez blesku, decentně a málo) fotit. Zápornou odpověď jsem dostala jen jednou (jmenovat nebudu), většině umělců foto nevadí, někteří dokonce chtějí fotografie poslat. Ale nezapomenu na herecky pokornou odpověď paní Evy Holubové před představením Baronky (kde excelovala s paní Zuzanou Bydžovskou tak, že publikum sedm minut vstoje aplaudovalo) – foťte si, co potřebujete, ale některé scény jsou takové….vypjaté, tak abyste nerušila diváky. Tak snad Vás neruším.

Milena Nečesaná