VÝSTAVY

Sinus dvě pí (Sin 2π)

Současnou výstavu fotografií Miroslava Kukly (*1954) můžeme chápat jako ilustraci osobního návratu ke kořenům, s níž se v současné digitální době setkáváme u více fotografů jeho generace.  Po tematické stránce návratem k tomu, co mu je bytostně blízké  a co nejvíce odpovídá jeho naturelu, po technické stránce odmrštěním digitálního způsobu zobrazování a návratem k používání klasického filmu na střední a velký formát černobílého negativu. Citlivý, vizuálně nadaný člověk narozený na prahu Českého středohoří a celý život vnímající jeho osobitost, musí být tamní scenerií osloven. Již malíř  Zdeněk Sýkora, lounský rodák, blízký přítel Kuklova strýce Vladislava Mirvalda, oceňoval rané  Kuklovy snímky slovy, že má ,,krajinářské vidění”.  Právě Vladislav Mirvald, klíčová osobnost českého neokonstruktivismu a rovněž osobitý fotograf, uhranutý v mládí surrealismem, nasměroval Kuklovu fotografickou dráhu. Seznámil jej s fotografickou technikou a prací v temné komoře, vybral mu první fotoaparát a nepochybně především díky němu se rozvíjel a kultivoval synovcův vizuální talent. Fotografický přístroj se tak stal Kuklovým přirozeným partnerem od dětství. Jeho první ,,velký snímek” z roku 1963, nalezené zátiší na skládce s mrtvou slepicí vedle plechovky od konzervy a plynové masky, neztratil dodnes svou působivost. Výraznou autorskou osobitost mají nicméně až snímky objevující fotogenii Českého středohoří vznikající po roce 1975. U velmi mladého tvůrce nebývá krajina  obvykle centrem fotografické pozornosti; Kuklovy snímky jsou však nabité zvláštní vizuální energií, postrádající dobově oblíbený romantický patos mlh, rosy a protisvětel za slunečného dne, naopak mají zvláštní syrovost těžící z konstrastů tvarů, stínů a náznaku světel, temných tónů a šerosvitu neslunných dnů. Osobitě ukrývají jakési  vnitřní tajemství, u některých jako bychom očekávali děj, že se v krajině něco stane. Děj, který je patrný u krajin této výstavy.

         Po rané černobílé etapě proniká do Kuklova fotografického života barva, u níž chvíli trvalo, než se ujala a vydávala v krajinářské fotografii osobité plody. Kinofilm doplnil střední formát, černobílý negativ střídal barevný diapozitiv, nejprve čtvercový snímaný Pentaconem Six, později  i obdélný legendárním Asahi Pentaxem na formát 6 x 7 cm. V té době také zrála jeho studia zaměřená pod vlivem rodičů ekonomickým směrem a posléze i zakotvení v zaměstnání. Přišla i první ocenění z fotografických výstav. Později vítanou zkušenost a znalost tiskových procesů, zejména ofsetu a sítotisku,  přineslo zaměstnání  v Domě kultury v Lounech a propagačním oddělení elektrárny Počerady, nazvané dobově příznačně Únorového vítězství. Zbýval čas i na kultivaci svého uměleckého vzdělání, nejprve na Lidové škole umění v Litoměřicích, později pak na Institutu výtvarné fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. V Litoměřících jej významně oslovil Antonín Braný, jehož pedagogickému vlivu Kukla natolik podlehl, že se načas obrátil k fotografickému dokumentu. Tento trend posílila i studia s klíčovou osobností  Vladimíra Birguse v Opavě, kde v roce 1991 získal cenu jako Nejlepší absolvent. Do Kuklových snímků během studií pronikli lidé, jimž se věnoval i jeho absolventský soubor. Známé osobnosti v něm zachytil v temnotě podvečera a noci krajiny, mnohdy ozářené úlekem blesku, v druhém kompozičním plánu doplněném svitem Měsíce, dalším světlem v pohybu, nebo doprovodnými prvky charakterizujícími osobnost. Lze říci, že své tradiční téma - krajinu tento mimořádný soubor vlastně obohatil, neboť jí dodal další prvek: člověka. A využilo se u toho dalších ryze fotografických fines, předtím nepoužívaných (například blesku).  U některých prací vlastně ani  nelze jednoznačně říci, zda jde o portrét, nebo krajinu s figurou. V portrétní práci nicméně dále pokračoval i v dalším dvacetiletí na velké formáty a to převážně již bez začlenění do krajinného prostoru.

         Výstava v roce 1993 jakoby symbolicky uzavřela Kuklovu intenzivní volnou fotografickou dráhu, neboť každodenní ekonomické  starosti  potlačovaly svobodu myšlení, kterou citlivý člověk pro uměleckou tvorbu potřebuje.

         Při listování předchozím fotografickým dílem je zřejmé, že vystavené ,,nové krajiny a nová zátiší” zhodnocují dřívější fotografické zkušenosti a navazují na ně, u krajin méně okázale, u zátiší efektně. U zátiší jde podstatě o nový vizuální prožitek navazující v hloubi  podvědomí na onen zmíněný snímek viděného zátiší s mrtvou slepicí. Pro ,,krajiny”  je typická na povrchní pohled formální jednoduchost až prostota. Výseky z krajiny mají mnohdy klasickou středovou kompozici,  klasické tři  kompoziční plány s výrazným popředím, působí neokázale a jakoby nudně.  Při hlubším čtení snímků však seznáme, že pod zdánlivou jednoduchostí a prostotou obrazů se rafinovaně skrývá děj. Tím jsou například jemně pohybově rozostřená stébla, či  voda zmrazená dlouhým časem expozice, zkrátka jemná akčnost. Cílené kontrasty pohybu a klidu, majestátnosti  a akce, tak vnášejí do snímků zvláštní neklid. Ten je umocněn  tím, že mnohé záběry buď odrážejí aktivity člověka (obnažená jizva stromu), nebo připomenou nějaké lidské tvary (kámen tvaru ledviny). Nejistota při čtení Kuklových obrazů krajin je zároveň zdrojem tajemství, nutí hledat a ptát se, což u snímků krajin nebývá obvyklé. Nejde vlastně o zobrazení krajiny jako takové, ale o vyjádření jejího skrytého života, něčeho, co není na ní, ale v ní.  Co je jakoby jejím prazákladem a co člověk svou činností narušuje...

         Zátiší  na výstavě na rozdíl od krajin vizuálně zaujmou i laika na první pohled. Působí efektně. I redukcí tonální škály  šedí a zvýrazněním kontrastů tmavých a světlých ploch jsou protipólem krajin, u nichž je kladen důraz na maximální jemnost valérů. Na rozdíl od krajin obsahují výrazný lidský prvek, který je do nich - opět rafinovaně - umístěn. Stíny ňadra, ruky, klínu, to vše v zátiších můžeme nalézat, přičemž ony základní lidské tvary jsou někdy zřetelné na první pohled, jindy jemně skryty. Vystaveným souborem Miroslav Kukla znovu dokazuje, že svým naturelem není fotografem momentek, je fotografem konstruktérem, který nevěří náhodě. Náhoda ho ale fascinuje. Chtěl by si ji osedlat, chtěl by, aby i náhoda sloužila jeho záměru. Proto se jí snažil svými někdejšími portréty v krajině vyvolat, když portrétované například vystavoval úlekům výstřelem z pistole a v momentu překvapení exponoval.  Ve vystaveném cyklu vlastně také využívá náhodu, ať již v podobě rychlé proměny stínu u zátiší nebo závanu větru u výseku krajiny.  Jak svými jemně nadrealistickými zátišími, která by se nepochybně líbila strýci Mirvaldovi,  tak rafinovanými krajinami, která by zřejmě oslovila  malíře Sýkoru, se Miroslav Kukla vrací k někdejším  kořenům. Nejen sama sebe, a své tvůrčí dráhy, ale především ke kořenům ve smyslu základů, jak se módně říká, ,,základu bytí”... Možná jde o formu účtování se sebou samým, uzavření oblouku tvůrčí dráhy, možná i jednoho dalšího úseku života, po němž vykročí zas v sinusoidě.

Pavel Scheufler, březen 2014