VÝSTAVY

Generace Petra Císařovského prožívala vnímavý dětský věk v letech šedesátých; vyrůstala do světa nadějí. Na samém prahu dospělosti, dřív než se stačila vyslovit, ji roztříštila a mravně zmasakrovala normalizace; někteří emigrovali, jiní se nechali zkorumpovat režimem, mnozí se uzavřeli do soukromí nebo přežívali v různých nekonformních skupinách. Po listopadu 1989 se ukázalo, že tato generace, co se týče umění, jako generace prakticky neexistuje. Zůstali z ní pouze solitérní jedinci.
K takovým jedincům, kteří stranou davu vytvořili svébytné dílo, patří i Petr Císařovský.
V letech 1969–1975 absolvoval obor sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ale i v sochařství zůstal věrný svému osudovému materiálu – plastiky od počátku koval ze železa. Spojení umění s řemeslem se ukázalo jako šťastná volba. Dokonalé zpracování se pojí s neotřelým pohledem na kov a možnosti jeho zkrocení.
V dalších letech se Císařovský pro obživu věnoval užité tvorbě, zejména různým realizacím pro architekturu, ale zároveň vznikaly v jeho kovárně uprostřed kokořínských lesů první cykly volných plastik. S odstupem let lze v Císařovského volné tvorbě zřetelně rozpoznat směřování od materiálu k myšlence, od emoce k duchu. Petr je nepochybně duchovním člověkem, aniž by se tím nechal jakkoli svazovat. Ostatně, podle východního zvěrokruhu je podle data narození Tygr, a bílý Tygr je dle taoistů jedním z nejmocnějších zvířat, což zcela koresponduje s Petrovým pracovním nasazením, uměleckou potencí a energii, kterou bezezbytku vkládá do své tvorby.
Petr Císařovský se dodnes hlásí k dětství prožitému v Lounech, v domě prarodičů v dnes již neexistující kolonii bizarních příbytků se spletitými chodbami, zšeřelými dvorky, zatopenými sklepy, starobylými zdmi a tajemnými magacíny hned naproti baroknímu špitálu s okny vedoucími na most, řeku, hučící jez a skelet Středohoří. Císařovského vzorem byl dědeček Josef Charvát, legionář, který se vrátil z válečných cest a nikdy nezatrpkl, ba naopak – snažil si život odlehčit uměním. Sice se živil jako malíř pokojů, ale ve volných chvílích si maloval po svém, vytvářel realistické kresby, maloval krajinu svého srdce. Nadčasové jsou především jeho akvarely z ruské legionářské anabáze a jeho bohatě ilustrovaný deník „Cestou ze Sibiře do vlasti“, který se stal rodinou relikvií.

Na Louny Petr Císařovský dodnes vzpomíná jako na město rozprostřené pod sopkami, s husitskou koulí ve zdi babiččiny zahrádky, v magickém stínu věží Rejtova chrámu. Bylo to místo, kde mu bylo nejlépe, a lituje, že domy v tehdejší Žižkově ulici byly zbourány. Ostatně jeho bratr Josef o tom natočil dokument Příběh jedné asanace a třetí bratr, malíř Tomáš, měl výstavu svých akvarelů v Galerii města Loun na jaře 2012, takže je vidět, že rodina Císařovských má k Lounům opravdu trvalý a vřelý vztah.
„S dědečkem jsme v horkém a suchém létě hlídali v noci lány obilí před požáry. Zalezli jsme si do obilných panáků, průzory mezi otýpkami jsem koukal na hvězdy a sláma mě píchala po celém těle. Pokaždé, když projel vlak, se z panáků vyrojily stíny lidí. Bylo jich moře, stejně jako jisker z jícnu lokomotivy. Vyzbrojeni lopatami a jutovými pytli hasili drobné požáry. Malé ohníčky a spousty lidí pod temnou a hrozivou siluetou sopek Českého středohoří...“  Nesmazatelný otisk dětství v Lounech v Petrově mysli přetrvává neustále. Jsou příběhy, místa, vjemy a situace, které stále sytí naše životy. Pro Petra Císařovského byl krátký čas strávený v domě u řeky iniciační a dnes říká: „Ano, byli jsme vyhnáni z Ráje, ale je jenom na nás, abychom si Ráj nesli dál ve svém srdci při naší pouti životem.“

A tak se do Loun po dlouhých letech vrací, aby zde představil retrospektivu své tvorby. Vybírali jsme jak ze sochařského díla, tak z kreseb a v předkládaném vzorku se snažíme nahlédnout do širokého spektra Císařovského tvorby v co nejširší míře, od uměleckých počátků v sedmdesátých letech až po nejžhavější současnost.
Přesto se jedná jen o pouhý výsek z bohatého, originálního díla.