VÝSTAVY

Básník, kolážista a malíř Emil Juliš se narodil v Praze 21. října 1920, od roku 1931 rodina žila v Lounech. Vyučil se cukrářem a pracoval v podniku rodičů; po znárodnění vystřídal několik zaměstnání, absolvoval Střední ekonomickou školu v Teplicích (1963). V letech 1966–1970 pracoval jako redaktor, později šéfredaktor měsíčníku Dialog, krátce působil také ve stejnojmenném nakladatelství (vedl edici Křižovatky). Emil Juliš zemřel 25. prosince 2006.

Emil Juliš vstupoval do poezie pod vlivem Kolářovým: básněmi přispěl do strojopisného sborníku Život je všude (1956), který soustředil řadu spisovatelů bez možnosti oficiální publikace. Teprve ve druhé polovině 60. let se mu otevřel publikační prostor a v rychlém sledu vydal do konce desetiletí pět básnických sbírek (Progresívní nepohoda, 1965; Pohledná poezie, 1966; Krajina her, 1967; Vědomí možností, 1969; Pod kroky dýmů, 1969), v nichž se pohyboval mezi poezií tradiční a experimentální.
I jako experimentátor využívající permutační a variační možnosti jazyka a vizualizaci poezie kladl důraz na smyslovou názornost básnického obrazu, na intuici a okouzlení krásou slov. V době normalizace vystřídal řadu příležitostných dělnických a úřednických zaměstnání, vydal pět samizdatových sbírek, byl zastoupen na výstavách světové experimentální poezie v Amsterodamu, Londýně a Krakově a intenzivně se věnoval tvorbě koláží a obrazů.
Koncem 80. let publikoval triptych sbírek reflexivní poezie, v nichž mnohotvárnost a polytematičnost světa je sjednocována pohledem lyrického subjektu a ústí ve stoickou osobní konfesi, ale i v mytické básnické poselství (Blížíme se ohni, 1988; Gordická hlava, 1989; Hra o smysl, 1990).
Juliš je básník ovlivněný moderním básnickým civilismem i poetikou Skupiny 42, jeho zralá poezie vstřebala impulsy básnického experimentu i zkušenosti výtvarníka. Emblémy soudobé městské civilizace se v ní prolínají s děním přírody, věcnost a konkrétnost obrazu se mísí s vizionářským pohledem, magie slova s lapidární gnómickou výpovědí, a básnický subjekt je tak mnohostranně pohlcován chaosem světa.
Z této mnohosti vystupuje však jako ten, kdo si může vyvolit svou jednu osudovou skutečnost: „můžeš si cokoliv vyvolit, věc, kterou považuješ za zástupnou světa, / uchopit, a aniž jí pronikneš, – vyrůstá z nepoznatelna – / obkružovat ji vším, co ti dáno, / obtáčet ji něhou, odporem, drsností; / smutkem, radostí, láskou, láskou, / a ona, třebaže by byla jen kostrč / vychrtlé víly, vystavena zrakům všech, / sladce zatrne a utkví.“
Individuální básnický osud je pak v Julišově pojetí obrazem prašné cesty: „Vím, že můj hlas/ je v podstatě chválou prašné cesty, / zpívanou duem anděla a ďábla.“ Ze starších i novějších nepublikovaných autorových básnických textů vyšel soubor Nevyhnutelnosti (1996), který potvrzuje jeho osobité místo v kontextu současné české poezie.

(medailonek převzat z Portálu české literatury - www.czechlit.cz/autori/julis-emil)