VÝSTAVY

Z úvodní řeči kurátora Vladimíra Drápala na vernisáži:

... V Kubového tvorbě jsou neukončenost a volnost možná důležitější, než standardní malířské prostředky a tradiční osnovy, nezbytné pro většinu malířů. Jeho obraz zůstává nedořečený, autor ho neohraničuje, neukotvuje rámem, stejně jako dobrý básník nechává dost prostoru pro představivost, pro vlastní svět čtenáře, pro jeho dech a cit. Nezaplněný prostor nenarušuje obvyklý rytmus čtverce či obdélníku a tak může zůstat tajemstvím, nechá dostatek místa pro dialog s divákem. Činí z něj spoluautora, který může pokračovat a vlastním vnitřním zrakem sledovat, odhadovat, co je „za obrazem", kam vede cesta za zrcadlem.

Kubového obrazy celou svou podstatou překračují prostor, stávají se součástí univerza, aby přesto nakonec zůstaly ukotveny v sítnici oka. A skrze ni v tom nekonečnu největším, kterým je lidská fantazie, imaginace a myšlení. Co vidíme totiž není to, co vidíme, ale to, co jsme.

Dobrý malíř vás přiměje konfrontovat se s jeho dílem, ještě lepší malíř vás přinutí tázat se, co je to výtvarné umění. Pokud přistoupíte na tuto možnost a chápete, že i ticho může burácet, že po setmění můžou vyrašit hvězdy v koruně smuteční vrby, pak Kubového krajiny budou patřit k těm nejkrásnějším a nejplnějším, které jste viděli.