VÝSTAVY

Rohovor Jaroslava Čásy a Vladimíra Drápala:

Výstava se jmenuje ČISTÁ RADOST. Jistě není nutno podotýkat, že to zobrazuje tvoje pocity při malování... Je to tak?
Jasně. Těžko se to popisuje. Rád používám přirovnání ke sportovnímu adrenalinu. Trénuješ a čekáš, že se ti to nějak vrátí, dáš gól, sjedeš šusem alpský svah, vylezeš na vrchol novou cestou apod. Chodím tedy světem a trénuju každým okamžikem, rozhlížím se po celku a po detailech, vnímám vůně a směry větru, tuším stíny a proudy vod a tak lze vyjmenovat přírodní podněty v nekonečné kráse. Mnoho básníků to dokázalo třeba jinak, ale všechno se to ukládá do barevné paměti, tu a tam i pohyb. A pak přijde ta chvíle, kdy to všechno, ten nesportovní trénink, musíš zúročit. Adrenalin tvorby je tady. Je to vždy jen mžik po dlouhé, ale nenápadné a vlastně permanentní přípravě... Je to čirá radost. A pak samozřejmě přijde nelehký proces tvorby, to lezení na vysokou horu. Občas spadneš, občas se dostaneš hodně vysoko, ale vrchol je krásně nedostupný. Ovšem je to radost mít tu šanci... A někde skrytě doufáš, že tu radost by nad obrazem mohl někdo sdílet

I když obrazy jsou ve výsledku různorodé, pořád v nich cítím krajinu, které tě obklopuje a zejména genia loci Českého středohoří. Dá se to tak "číst"?

Krajina je v nás, pokud ji chceme přijmout. Nemá břehy a limity, je to vesmír našich vjemů. Nevíš, co všechno se zapsalo do tvé krajinné paměti. Pokud teď namaluji Oblík jako ikonický kopec mého denního horizontu, jsou v tom určitě obsaženy všechny úchvatné šumavské krajiny, které miluji, ale zrovna tak i Ohře, nebo alpská dramata. Takže nejenom to, co mě teď obklopuje, ale všechno viděné a obdivované a zažité. Ovšem nutně se ti krajina při malování nezjevuje, je někde za rohem a nakukuje ti do štětce.

Kdy jsi začal malovat a co tě nejvíc ovlivnilo?
Start je na gymnáziu v Lounech. Pan profesor Mirvald otvíral dveře do planetárního prostoru výtvarného umění. Třídní konstelace byla úžasná, u mnoha spolužáků v naší třídě nadšeně rezonovala jeho snaha vecpat do nás úctu k umění. Měl na to hodiny deskriptivy a výtvarné výchovy a navíc jsme občas malovali o víkendech. Tehdy jsem začínal a mnohým, včetně mě, to zůstalo dodnes Mám pod kůží jeho hlášku: Nežijte jako králíci, nažrat, vyspat a tak dokola. Jeho výtvarný kabinet byl kouzelný a asi to byl pro mne začátek malování. Když odešel ze školy, vyhazovali komunisti všechno na dvůr gymnázia. Zachraňoval jsem tajně výtvarné pomůcky a dodnes je mám jako memento krásných okamžiků.

Byl jsi členem Lounského krajinářského kroužku vedeného docentem Sýkorou, jak na něj vzpomínáš a co pro tebe znamenal?
O zážitky se Zdeňkem Sýkorou se nebudu s nikým dělit. Otevřel mně hlavu a nasměroval mě ke svobodě tvorby i osobnosti. Jen podotknu, že to byl naprosto nenápadný vliv, který vyžadoval moje osobní „nasazení". My jsme vlastně hráli spolu hokej na ledě i mimo něj. Útočili jsme a bránili, nahrávali jsme si, opravdu občas jsme dali gól, to ale spíš Sejda, já ne (fakt nevím, jestli jsem za svoji dlouholetou hokejovou kariéru obránce dal vůbec nějaký gól).
Jak už jsem se zmínil dříve: na gymplu „Lojza", pak „Sejda" a k tomu blbá teen hlava, to jsou super kombinace, které snad nalezly společně nějaký smysl.

„Na stará kolena" jsi nakonec zakotvil nejen na dohled od rodného města, ale věnuješ se konečně malbě naplno. Dá se říci, že je to vlastně jakési naplnění tvé životní cesty?
Poprvé v životě jsem v komfortním prostředí vlastního atelieru a mám myšlenky především na tvorbu a ne na povinnosti. Důležitý posun, lépe se dýchá. Ovšem malba se mnou byla vždy, i když byla vytěsněna na vedlejší kolej. Možná to mělo tak být, aby to vybuchlo až nyní po návratu domů, do míst, kde jsem se jako student dobýval na povídání s dr. Lůžkem, a kde jsem se koupal v řece, a kde jsme malovali s Vladislavem Mirvaldem. Všechno se tedy ukládá do výtvarné paměti, a když máte štěstí, tak to pro malbu využijete.