VÝSTAVY

ROZHOVOR VLADIMÍRA DRÁPALA S MARIANOU ALASSEUR:

Tato výstava obsahuje dvě tváře tvojí tvorby: přírodní abstrakci a geometrii. Jak ke svojí tvorbě v těchto rozličných polohách přistupuješ?
Kdybychom to brali tak, jak kdysi řekl Paul Cézanne, a sice, že všechny tvary v přírodě můžeme zjednodušit na kouli, válec, kužel atd., pak je tento postup zcela logický a přirozený. Většinou mi šlo o zachycení podstaty okolního světa a ta podstata je pro mne barva jako hmota, světlo a prostor. Experimentuji s tím vším dohromady a nechávám se překvapit nevyčerpatelným množstvím možností řešení a ztvárnění. Zarazí mne většinou až pro mne překvapivý kontrast, nebo moment. Něco, co mne posune v tom hledání zase o kousíček dál.

Výstava se jmenuje Hranice světla, jaký to má význam? Je pro tebe světlo tak důležitým?
Světlo je pro mne hmota i duchovně a myšlenkově. Světlo je součástí barev. Každá barva svítí na jiném pozadí a jinak. To mne fascinuje, je dost těžké zachytit světlo v jeho barevném stínu a obráceně. Světlo může určitě vytvářet hmotu a prostor, pokud mu to dovolíme.

Pocházíš z Litoměřicka, i tam máte kus Českého středohoří... Ovlivňuje tě krajina kolem? Anebo při své abstraktní tvorbě preferuješ vnitřní volnost?
Určitě mne krajina a prostor a měnící se světlo ovlivňuje už od malička. Věřím na vnitřní řád všech přírodních úkazů na zemi, takže volnost tam je, ale určitě má svoje vnitřní pravidla a strukturu. Ve středohoří se pohybuji už skoro dvacet let. Již od počátku, kdy jsme bydleli pod Řípem, mi přijde, že tu je v létě až ,, francouzské světlo". Je to trochu naše česká Provence. Ta čistota barev a tvarů kolem, se mi líbí a stále mne inspiruje. Do Prahy už jezdím v podstatě jen na otočku na výstavy a pro barvy a vždy se moc těším zase zpátky, do přírody.

Pravidelně se účastníš malířského sympozia v Počedělicích....
Já vlastně miluji tradici, vážím si jí a věřím v to, že události, lidé a vše na sebe v kruzích navazují. To mi asi vyhovuje a pak samozřejmě příjemní lidé, kteří se toho účastní. Jsou součástí té tradice kolem malíře Zdeňka Sýkory, který se na svět díval novátorsky a na české prostředí dost odvážným, otevřeným a originálním způsobem. Tento otevřený způsob, přístup k malbě jsem zažila spíše na studiích v cizině a je pro mne vzácný. Takže je tam také určitá zkušenostní nostalgie a vděčnost.
Jsem zřejmě asi introvertní typ, který se ale v umění vyjadřuje spíše v extrovertní rovině, beru to jako způsob komunikace. Proto mi tahle otevřenost i pohodová atmosféra na sympoziu vyhovuje. A taky jsem v podstatě krajinář. U řeky vše plyne, mění se světlo a já se tam ráda vracím. Zajímá mě možná spíš prostor komunikující za hranici plochy plátna, než uvnitř něj a to je pro krajinu vlastně typické.