VÝSTAVY

Malíř a grafik Ivan Borl (*1974 v Lounech) vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP Ústí nad Labem, obor výtvarná výchova. Zúčastnil se několika skupinových výstav. Současná expozice je jeho největší samostatnou prezentací. Žije a tvoří v Cítolibech.

Vystavené obrazy sice mapují několik tvůrčích období Ivana Borla, ale spojnicí jim je autorův svébytný pohled na člověka a jeho pomíjivost. Tento pohled se s roky postupně proměňuje, počínaje náznaky figur, obrysů či tváří až po obrazy současné, mapující tu nejniternější podstatu člověka, jeho genetickou výbavu, symboly života. Jako by kroky malíře vedly z povrchu do hloubky člověka.
Původní, z pohledu autora nepochybně „pradávná“ (1997) figurativní malba zahalená padlými stromy a tlejícím lesem, která se objevuje v prvních obrazech, podvědomě zachycuje souznění člověka s přírodou. Ba dokonce jeho přeměnu v přírodu samu - postupně se přetváří v nové zárodky nových životů, tehdy ještě neznámé ostatky později „identifikuje“ formou malby do obrazu (série nazvaná IDENTIFIKOVANÝ OSTATEK). Ještě jako student čtvrtého ročníku Katedry výtvarné výchovy ústecké fakulty si vytvořil určitý profil svého budoucího výtvarného zaměření. Celodenní pobyt v lese, zvláště pak ve starém polomu, mu byl náhlým, ale o to významnějším motivačním podnětem a inspiračním zdrojem. V torzech kořenů a tlejících větví nachází stále ukryté jádro, mající dostatek síly a energie zachovat si strukturu, která ho magicky přitahuje. Jádro pevné a zachovalé, bojující o svou existenci, úspěšně odolávající díky soustředěné síle ještě nedávno živého stromu. Zdivočelé, všeobjímající kořeny, měnící se nezvratným procesem v náznaky organických embryí jsou v autorově pojetí jen jiným vyjádřením formy života, přičemž tento rukopis se průběžně prolíná až do malby nejsoučasnější.
Střed této umělecké cesty tvoří série nazvaná PITVOŘENÍ, snad je to výsměch zbytečné touze člověka přírodu si podmanit, ovládnout, diktovat jí? Možná, že pitvořící se výřez obrazu – ostatně ne nepodobný šklebům a vrypům v kůře starých stromů – je možným výsměchem těmto sebe-zničujícím snahám, které nemohou skončit jinak, než podlehnutím nadčasovým pravidlům života. Umíráme ne proto, že jsme nemocní, ale proto, že jsme smrtelní…
Stejně jako první obrazy jsou zárodkem nového organismu, zakořeňujícím se v suterénu stromů, nejnovější dílo na první pohled také připomíná neprodyšný bal kořenů či spletité koruny větví. V druhém sledu si ale stejně jako kdysi nesou tajemství lidského embrya, utvářeného pravidelným rytmem života a přírodními zákony. To je tentokrát ovšem spodobněno nikoli odkazem na neměnný přírodní cyklus vzniku a zániku, ale výtvarně zpracovaným tajemstvím sérií chromozomů X a Y. Pod názvem LÍHEŇ obrazy malířskou zkratkou zachycují životodárný kolotoč spermií, jejich dobývání vajíčka, nikdy nehynoucí souboj mužské a ženské energie, nevědomí loterie dalšího lidského osudu. Celý novější cyklus si tak vlastně pohrává s momentem zplození a vzniku života. Výstavu propojují konstantně tělové barvy obrazů, využívání přírodních matriálů (např. vosk), oblé hrany malby a organický pohyb uvnitř obrazů. Na straně jedné expresivní a zjizvená malba, na straně druhé klid spočinutí.
Celá výstava se tak stává holdem životu, jeho přeměně a věčnému vývoji, ale zároveň souzní s neměnnou strukturou přírody a tajemstvím života vůbec. Tak se i malíř vrací vlastně zpět tam, odkud vyšel: ke spletité změti kořenů, propletených věky, do lůna přírody a jejích věčných zákonitostí, do minulosti i budoucnosti, která protnuta momentem zrození vytváří přítomnost.

Vladimír Drápal: Bludné kořeny Ivana Borla (úvodní proslov)