VÝSTAVY

Malíř Josef Žáček se narodil 26. května 1951 v Praze. V letech 1977 – 1983 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1993 pobýval na stipendijním pobytu SRTEST s San´t Abbondiu, Ticino. Od roku 1988 vystavuje na samostatných a kolektivních výstavách v ČR i zahraničí. Svými díly je zastoupen v řadě prestižních veřejných a soukromých sbírek. Žije a pracuje v Praze.

Eskymáci prý mají nejméně stovku výrazů pro sníh, pro škálu nepostřehnutelných odstínů běloby nekonečných plání.
Josef Žáček ve své minulé tvorbě pracoval hlavě s černou barvou, s jejíž pomocí dokázal proměnit své plátna ve velké potemnělé plochy, odkud z mnoha odstínů černě vyhřezávají stíny a oči žhnoucí tmou a slepé bělmo pradávných bytostí. Hledíme v nich strnule do průrvy prázdnoty, do propasti nekonečné tmy, do pustiny bezedné temnoty lidské duše. To vše v podivně výhružném bezčasí, beze světla a beze tmy, beze dne a beze noci, v šerosvitu civilizace smrti. Už jen bezmocně hledíme na temnotu našich dní, zvoní hrana času, v němž nastal konec spasení a započala se doba spásání, kdy z nadějeplného zrání stalo se jen bezuzdné žraní. Vidíme temné vize apokalyptické budoucnosti, jíž jsme svědky a kterou jsme si přivolali vlastní a nevratnou bezohledností, nesoudným rabováním planety a vypouštěním krvelačných démonů. V komorách srdce nám zní hrůzostrašný akord zmaru a bolesti. Věčná noc začíná… Žáčkovy obrazy se staly zrcadlem světa temného a ponurého, kdy na milost a spásu je už pozdě. Obkličují nás hyeny, vlci, supi, krkavci… Na první pohled se může zdát, že vidíme posly zmaru, ale to jen nevěřícně zíráme na svůj vlastní odraz. Byli jsme to my, lidé, kdo dokázali umučit a pozabíjet miliardy živých bytostí ve jménu bezostyšné pýchy a zvrácené humanity. Za vším je ukryt člověk se svým vražedným přístupem ke světu, k životu. Stali jsme se zabijáky opravdové krásy. Od zobrazení šelem a predátorů byl Žáčkův další krok pohledem až za zrcadlo lidskosti, kde zachytil jakoby nedokončené kontury tváří, polotváří, svědků bez obličeje, beze jména. Předznamenává, že dny jsou sečteny, že katastrofa je na dosah. Existují už jen pololidi, polostíny, polosvěty. V obrazech se zhmotňují podvědomé běsy, trhají se malíři z řetězu a ten pak nechává křičet němá ústa, torza obličejů kamenět hrůzou, oslepuje jasnozřivé oči. Malíř tak napsal další kapitolu v kronice tohoto neradostného věku. V nejnovějších letošního roku obrazech se sice objevuje barevný třpyt andělských křídel a zranitelná křehkost květů, přesto ani tady nemůžeme – navzdory vší energii, do malby vložené - cítit příliš naděje. Ačkoli se na plátnech objevují barevné krajiny, které osidluje anděly, anebo torzy zahrad, ani to není přílišným důvodem k radosti. Opět se ocitáme na bolestné hranici rozostření, kde z cherubínů se rázem mohou stát andělé padlí a z rozkvétajících zahrad vyplundrované zahrady Getsemanské. Ocitáme se společně na horizontu, na jehož jedné straně zůstává přijetí vlastní odpovědnosti za stav světa a na straně druhé touha skrze malbu objevit nové vesmíry, nové světy, novou naději. Nejzřetelnější však zatím zůstává jen stálá pochybnost a jakási setrvalá beznaděj, která je už příliš vryta do paměti, do nepřenosné zkušenosti s nenapravitelně hříšným lidským plemenem. I přesto přese vše tam vzadu, plaše a zastřeně za těmito plátny můžeme vycítit silnou osobní angažovanost (byť v této souvislosti naprosto záměrně rezignuji na ocenění občanské statečnosti J.Ž. před rokem 1989), stále tam ještě doutná skryté přání učinit svět když už ne lepším, pak alespoň důstojnějším a snesitelnějším. Prosvětlenějším. Avšak bez ohledu na to! Skutečnost začíná být ještě hrozivější, než Žáčkovy nejčernější litanie. A zapomenutý Bůh se na to unaveně dívá.

 Vladimír Drápal: : Epopej zmaru a naděje Josefa Žáčka (úvodní proslov)