VÝSTAVY

…Těla jež v hrobě shnijí, nic cítit nemohou, ale duše jsou nesmrtelné. Všechno se stále mění, nic nehyne. Nic netrvá věčně, vše je v pohybu stálém, čas jak vlna za vlnou se valí. Každý okamžik je nový. Podobu tutéž nic nemívá dlouho a příroda sama, všech věcí obnovitelka, se trvale mění. Nic však ve světě nepřijde nazmar, vše jen mění svou tvář a podstata celku vždy zůstává stejná… (OVIDIUS: Metamorfózy)

Obraz může být i labyrintem, zrcadlem nebo třeba cestou. Procházíme skrze něj údolími, vystupujeme na hory, spouštíme do bezedných hlubin vod, neomezováni pozemským časem ani slabostí těla. V této virtuální krajině lze nalézt občas i sama sebe, podvědomí vlastního já; některé obrazy umí vnitřní hlasy zmnožit, jiné je naopak uspořádávají. Obraz je víc než jen malba, může být mostem do dalších světů, vesmírů a snů. Pak se na něj můžeme dívat ne proto, co obsahuje, ale kolik dalších obzorů otevírá. Žádný obraz totiž nebyl namalován zbytečně, pokud si najde svého člověka. Člověka, který porozumí poselství jeho znaků, symbolů a archetypů, neboť ty mohou násobit tajemství světa, otevírat nové brány. Zkuste sami naslouchat příběhům barev tak, jak je vypráví umění Tomáše Polcara.

Uslyšíte velká tmavá plátna, na první pohled šerosvitně rozostřená a skrze průniky černých odstínů, tvarů, skvrn a siločar takřka přeludně výhrůžná. Čiší z nich nekonečno kosmu, bezhraničí snu a skutečnosti, tajemství magických rituálů a ozvěny alchymie. Ostatně, vznikaly v bývalé kovárně a oheň měl pro alchymisty božskou moc – uměl očišťovat i spojovat. Je možné, že právě ohnivá vášeň tohoto prastarého řemesla, vnímavost duše a vnitřní zrak Tomáše Polcara i genius loci úpatí Českého středohoří se do malířova díla promítly v úzkém propojení. Pokud strhneme mimikry černě a kontury tajemství, můžeme se podívat „za zrcadlo“ a dát průchod vlastní fantazii. Třeba zjistíme i pravý opak, než se z chmurného nápěvu obrazů může zdát. Nad propastným okrajem hlubokého údolí se totiž otevírají nádherné výhledy na hvězdné nebe. Přímo před našima očima se obrazy dmou a hemží životem, ožívají nepatrným pohybem molekul i poryvem větrných bouří, ale zároveň se na horizontu vyjasňuje, stále stejné kupole kopců klidně mizí v mlžném oparu, aby se jindy vynořily přemalovány jitřním jasem, rozpité přívaly deště či chvějící se poledním žárem. Anebo snad vše podobno alchymistickému hledání se promíchává a kvasí a vytváří jednolitou hmotu, sálající propojením nespojitelného, obsahující životodárnou energii i mystické tajemství stvoření života? To vše ukuto v temnotě kovárny a tedy zvenčí tmavé a jednoduché, ale zevnitř pevné a vášnivé, jak umění tvorby samo. Astrologie i alchymie pracuje se symbolikou čtyř živlů, které se nacházejí všude okolo nás v přírodě – oheň, vzduch, země, voda. Jejich fragmenty, kypění i vzájemná harmonie jsou základem bájného elixíru života, který nám ve svém díle Tomáš Polcar namíchal a jehož středobodem je věčný pohyb uvnitř i vně univerza. I proto na první pohled lehce kontroverzní název výstavy Hnití plodí žití je ve skutečnosti jen reflexí po staletí neměnného cyklu, oslavou života a jeho nesmrtelnosti. Plátna vznikala po celý rok a tady i jeden roční cyklus okopírovala, lze v nich proto nalézt sluneční jas i tmu noci, měsíční úplněk i ranní svítání, sílu zrodu i klid spočinutí a v samotném závěru přeměnu smrti v nový život. Že vše přechází ze starých do nových tvarů a že čím jsme byli včera, tím nebudeme zítra ostatně věděl Ovidius už 30 let před narozením Krista. I když, jak napsal ve stejné době Diogenes: O neviditelných a smrtelných věcech mají jasné vědění jen bozi, nám lidem je možné jen hádat.

Vladimír Drápal (úvodní proslov)