VÝSTAVY

Prýskáže

Žijí tady s námi, respektive vedle nás, nezávisle na nás a naší vůli. Omítky pod omítkami, povrchy pod povrchy, všechny ony vnitřní zeměkoule nesrovnatelně větší než ty vnější. Díla času, jimiž se propadáte do jinam, do vrstev někdejší naděje i beznaděje, na samu dřeň dávných dějů a ze vší ošklivosti a chaosu vyvstává řád a neomalená krása. Jenže ta nezraje pro kdekoho. Dá se jenom tomu, kdo je schopen si ji uvědomit, zachytit, oslavit.

Prýskáž je pozdrav světa, určený pozorovatelům a hloubajícím. Svým způsobem je vše jakási velkolepá prýskáž, neustálé prolínání současna i minula. Povrch se doprotrpěl časem a jeho zjizveným tělem prodírá se na svět nová jásavá tvář.

Jizvy a vrásky jsou život. Příběh. Prožitého, hmataného, dotýkaného, prosáklého energií včerejška. Bez milosti, bez lítosti.

V symbióze barvy a oxidovaného železa vzpíná se prýskáž na těle kovu. Provzlínávání povrchů nabízí až otázku, proč držet tvar, když stejně se všichni ve všech rozplyneme. Věčné přibližování a ubližování, nekonečné vzdalování a umírání. Současné plynutí dávných i přítomných dějů. A to je pouze na povrchu, což teprve, co se všechno odehrává pod povrchem, respektive v mocných vrstvách podpovrchů? A jestlipak v nás věci vidí zase věci? Nebo jenom my si je přivlastňujeme a personifikujeme?

Mikro a makrosvět jedno jsou. Molekuly a planety jedno jsou. Všechno je vším. Úpatím polypů stejně jako krátery planet. Netřeba se vzpínat ke hvězdám, když všechno všude a v Lužné Mars.

Slupky pod slupkami, mapy pod mapami. Žilky rzi zakusují barvu a mělní v podmanivou krásu. A málem hříchu dopustí se ten, kdo seškrabe, odrbe, přetře a nastolí svůj fádní řád. Vítězný čas však stejně vše neúprosně i milosrdně přetvoří, přemění, přelíčí svou prýskáží.

Každý hledající nachází. Svět je nekonečný prostřený stůl. Jde jen o vytčení priorit. Kdo hledá ošklivost, nachází ji ve všem. Kdo hledá krásu, vidí ji všude. V kameni, v prameni, ve větru, ve stromu, v kovu, všude se zrcadlí krása. Stačí se pro ni rozhodnout.

Bořek Zasadil volí krásu. Chce se o ni podělit, chce ji sdílet, zprostředkovat ostatním. Pomíjivý příběh povrchu ho omámil natolik, že začal prýskáže fotografovat.

Je lékař, navíc chirurg. Pronikání pod povrchy a do samé podstaty věcí a dějů je mu vlastní. Také umění dívat se a vidět. Vnímá zároveň celek, ale i jeho dílčí části a kouzlo těch částí, krásu celku. Dívání by mohl směle vyučovat. Jenže, jak získat certifikát na dívání? Leda byste mu ho udělili.

Květa Tošnerová