VÝSTAVY
Dámy a pánové, milí přátelé, vážení hosté,
není to tak dávno, kdy jsem v těchto prostorách zahajoval výstavu jednoho ze zakládajících členů lounské VOSY – Václava Krejcara, pořádanou u příležitosti jeho životního jubilea. Letos v lednu jsme tady v divadle měli možnost vidět obrazy a sochy dalšího šedesátníka, Pavla Macáka. Nu a dnes mám tu čest Vás uvítat na jubilejní přehlídce ukázek životního díla Luďka Dvořáka, kterého mohu bez rozpaků ozačit přímo za otce zakladatele lounské VOSY.
Jestliže francouzský král Ludvík XIV kdysi o sobě řekl: „Stát jsem já“, možná stejně směle by i Luděk mohl prohlásit: „VOSA jsem já“. On to ale neudělá, protože je od přírody plachý a skromný – jistě ale nepopře, že patří k osobnostem, které nazýváme vůdčími typy. Svědčí o tom i to, že si ho do svého čela zvolilo nejen lounské výtvarné uskupení, ale hned dvě Unie. Jednak Unie českých střelců, jedna z největších sportovních organizací svého druhu, kde Luděk prezidentuje na národní úrovni už třetinu století, tedy mnohem déle nbež oba čeští Václavové dohromady. Běhme svého působení vytvořil několik střeleckých disciplin, které se rozšířily do celého světa. Do jím navržených a vymyšlených terčů se např. trefovali i účastníci nedávného střeleckého mistrovství států jihovýchodní Asie a Malajsie. Dále si připomeňme, že Luděk Dvořák stojí také v čele lounské Unie pro sport a zdraví, které se po dlouhé době podařilo rozvířit poněkud stojaté vody lounského politického života. Musím ovšem předeslat, že Luďka znám již už přes 25 let a tak mohu potvrdit, že není žádný absolutistický monarcha, ale spíše laskavý a neúnavný organizátor, který dokáže lidi spojovat, nikoli rozdělovat. A tak i my malíři, kteří býváme z podstaty věci spíše špatně organizovatelní individualisté, si dobře uvědomujeme, že bez Luďkova přispění a dlouhodobé a trpělivé práce by VOSA už dávno zanikla. Ono každoročně organizovat tradiční malířské plenéry, kterým říkáme Vosí rojení, ale např, i velké společné výstavy – ta příští bude v pořadí již třicátá pátá – to není vůbec jedoduchá věc.
Ale vraťme se o pár desetiletí nazpátek. Luděk se narodil v Kladně a poměrně málo se ví, že jeho dědeček byla akademický malíř, a že i jeho otec rád maloval. Od roku 1978, kdy už bydlel v Lounech, začal náš oslavenec pilně navštěvovat výtvarný kroužek tehdejšího Okresního kulturního střediska, který vedl známý lounský výtvarník Václav Jíra. Později se Luděk spolu s několika dalšími kolegy rozhodl jít svou vlastní cestou, což mělo za následek, že v roce 1987 vznikla i lounská VOSA, což ve zkratce znamená volné sdružení amatérů. Do vínku si toto uskupení dalo požadavek na absolutní obsahovou, žánrovou i názorovou svobodu v tvorbě svých členů.
Pokud jde o samotný styl naší tvorby, lze konstatovat, že Luděk Dvořák, stejně jako Pavel Macák, ale nakonec i já sám, patříme k tzv. věčným hledačům. Prostě nás baví nesetrvávat na jednom místě, měnit náměty i malířské styly. Protože nikdo z nás nejsme na malířství existenčně závislí, můžeme si dovolit ten přepych malovat jen když k tomu máme náladu a chuť, můžeme malovat co chceme a experimentovat jak chceme. Nejsme tedy nuceni za každou cenu upoutávat pozornost tím, že šokujeme diváka, ale ani úzkostlivě dbát na to, aby naše tvorba byla na první pohled zařaditelná a náš rukopis jedinečný a rozeznatelný. A tak nemusíme ani modelovat houby václavky a havelky, ani věšet svatováclavského koně za kopyta, ani předělávat sklíčka na semaforech, ale ani malovat třicet let barevné žížaly. Tím proboha nechci sebeméně naznačit, že bych výše uvedená díla jakkoli odsuzoval, nebo zavrhoval – jenom – alespoň sám za sebe – konstatuji, že tzv. PR, neboli česky Public Relations, není naším pánem a proto ani my nejsme jeho otroky.
Pokud bych měl ale pojmenovat alespoň některé společné jmenovatele Luďkovy tvorby, potom by to byly jednak některé symbolické prvky, které přemýšlivého diváka nutí se nad prací zastavit. A potom také láska k české krajině, která je podle mne jedním ze svorníků spojujících všechny členy naší VOSY. Během desetiletí jsme pobývali na plenérech v řadě míst naší vlasti. Oblíbili jsme si české rybníky, naše krásné hory, ale i historický Manětín a jeho rozsáhlé a zdánlivě nekončící houbařské revíry. V posledních letech se však stále častěji vracíme do kolébky našeho kraje, do Českého Středohoří – kde se naší základnou stal malebný Kocourov ležící na úpatí uhrančivého kuželu Milešovky. Musím přiznat, že se každý rok těším na tato setkání spřízněných duší, kdy si s Luďkem a dalšími zahrajeme na kytary, flétny a housle, kdy si před sebe postavím stojan se zářícím bílým plátnem, do jedné ruky vezmu štětec, do druhé ruky ledové kocourovské plzeňské a pozvednu zrak ke zvlněnému horizontu. Z vlastní zkušenosti tak mohu potvrdit, že čím je člověk zkušenější - což je eufemistický výraz pro starší - tím více poznává, že mu k radosti a štěstí stačí úplně obyčejné věci.
Co říci na závěr. Snad jen popřát Luďkovi pevnější zdraví, radost z vnoučat a připomenout mu, že se nezdadržitelně blíží doba, která vyrovnaným lidem přináší dosud nepoznanou a novou kvalitu života – kdy nebudeme muset dělat prakticky nic a zároveň moci dělat všechno – jsem si jistý, že u Luďka to bude v první řadě jejo oblíbené malování. Král Ludvík XIV. vládl Francii 73 let. Nechci srovnávat VOSU s Francií, ale stejně si myslím, že Luděk má šanci i toho Ludvíka překonat.
Jiří Menoušek