TISKOVÉ ZPRÁVY

Když se řekne deset let v historii nějaké instituce, nevypadá to na nějaké obrovské výročí. Dovolte mi ale srovnat dnešní den s šedesátým výročím otevření, které jsme si připomněli na podzim roku 2010. Obě výročí jsou co do významu srovnatelná, ale zcela subjektivně mohu říci, že to dnešní je pro mě osobně významnější.

Postavit v budovatelském nadšení konce čtyřicátých let let divadlo za podpory široké sbírky, 20 000 dobrovolnických hodin a nadšení veřejnosti byl počin nepochybně záslužný, ale jaksi pochopitelný. Symptomatickým pro mě zůstává nález v Okresním archivu, kde jsou dosud uchovány dárcovské listiny z té doby, takže se mezi 2 či 5 korunovými částkami vyjímá třeba dar ve výši 1 500 kč od cikánského barona za všechny cikány v Lounech. Taková to byla tehdy doba!

Zasadit se o znovuotevření divadla, které celá devadesátá léta minulého století chátralo a ulicí se nesly dokonce hlasy, že by bylo dobré budovu zbourat a postavit na uvolněné parcele parkoviště, byl počin nejen záslužný, ale přímo hrdinský. Vážím si rozhodnutí několika statečných a nesmírně si cením toho, že na místě, kde stojím, není zaparkované auto. Myslím, že slušností je o tom ošklivém dnes nemluvit a to hezké si naopak připomínat. Proto tady musí zaznít alespoň několik jmen: tehdejší starosta města Emil Volkmann, místostarostka Věra Mirvaldová, vedoucí odboru místního hospodářství Ladislav Slavíček a zejména naúnavná bojovnice za divadelní práva svých spoluobčanů Milena Zikmundová – bez nich bychom tu dnes neseděli. A to že mi tehdy dali takovou důvěru – a to mnohým navzdory - je pro mě zavazující dodnes.
Pak už si divadlo žilo svůj vlastní život. Přirovnal bych ten uplynulý čas k zaoceánské plavbě: divadlo proplouvalo svými deseti sezonami někdy za počasí krásného, jindy ho bouře hnala na útes a občas dokonce nabralo vodu do popalubí. Ale posádka vždy statečně čelila nepřízni osudu – a co by byl kapitán bez statečných námořníků? Ostatně ví se, že dobrý kormidelník je důležitější kapitána, a já mám dobrých kormidelníků plnou palubu. Takže směle jsme – tu ošleháni větrem, tu spáleni sluncem, tu pronásledováni hordou finančních kanibalů - deset let na našem korábu pluli vstříc dalším dobrodružstvím a náš maják na Mírovém náměstí č. p. 35 nám vždy bezpečně svítil na cestu.
Ano takhle poeticky by se dalo jistě na posvátné divadelní půdě pokračovat a vzletnými slovy velebit úspěchy, kterých jsme dosáhli. Protože 1 717 divadelních programů, které navštívilo bezmála 300 000 lidí, nezlobte se na mě, úspěchem je. Stejně tak z rozbourané kotelny v suterenu divadla zrozená Galerie města Loun, naše mladší a krásnější fregata.
Málokdo asi předpokládal, že až se sejdeme po deseti letech, budeme se radovat – někteří možná žasnout – že Vrchlického divadlo, ten koráb s podivínským kapitánem na můstku, má i po 10 letech dobré jméno a dokáže přivézt atraktivní program. Dnešní doba umění a kultuře ducha příliš nepřeje, ale když se ohlédneme do minulosti, zjistíme, že žádná doba umění – alespoň v té formě, jak si ho představuji třeba já, tedy nikoli v podobě "chleba a her" – nijak zvlášt nepřála. Ba naopak, na poklepávání po ramenou by zahynula jakákoli kultura, jak říkal můj přítel Ivan Jirous, člověk, který mě v mnohém ovlivnil. Protože jaký smysl umění vůbec má? Dobré umění by mělo znepokojovat, provokovat, ptát se. Ale také nacházet odpovědi, úlevu a radost. Umění je tu proto, aby narušovalo zvyky a zlozvyky našich smyslů a jejich lenost.
Desetileté divadlo a tříletá galerie jsou důkazem toho, že múzy v Lounech žijí a dýchají. Tak jako žije a dýchá naše divadlo. Víme to z ohlasů těch tří set tisíc návštěvníků i z ohlasů herců a muzikantů, kteří se sem vracejí a v Lounech hrají rádi.
A z tohoto místa, ne že musím, ale chci poděkovat nejen té početné řadě diváků – spočítal jsem, že by to byla řada dlouhá 150 km, čili jako odsud do Liberce, Mariánských lázní či do Humpolce - kteří davají naší práci smysl, ale hlavně všem zaměstnancům, spolupracovníkům, přátelům a vůbec lidem, kteří při nás stojí. A kteří nedovolí naší lodi bláznů ztroskotat.
Ale abych se vrátil k meritu své řeči, kdy jsem se tázal, jaký má umění vlastně smysl, co by mělo být jeho přínosem a od čeho se odvíjí poslání kulturní instituce. Těch významů a cílů by jistě každý z nás vymyslel dost, ale já bych to dnes shrnul velice prostě.
Už kdysi dávno Seneca řekl: největším uměním je stát se dobrým člověkem.