TISKOVÉ ZPRÁVY

Lounské divadlení po šestnácté aneb „Potřebuji se vyzpovídat"
16. ročník Lounského divadlení probíhalo v pořádajícím Vrchlického divadle od čtvrtka 5. do neděle 8. března 2020 – a jednoznačně jde o jednu z nejvlídněji podporovaných přehlídek v Čechách, ve střední Evropě, na světě i v přilehlém mnohovesmíru. Podpora přichází jak ze strany Ústeckého kraje, tak od města Louny (starosta Pavel Janda festival nejen uvedl, ale byl viděn na některých uváděných kusech), ze strany diváků místních i rekrutujících se v zúčastněných souborech (hlediště bylo z větší části obsazeno na dopoledních, odpoledních i večerních produkcích) a štědře také ze strany sponzorů (tím generálním jsou EkoStavby Louny). Spolupořadatelem přehlídky je Rádobydivadlo Klapý, neúnavnými příznivci a propagátory jsou ředitel hostitelského kulturního stánku Jakub Bielecki a spoluzakladatel přehlídky Vladimír Drápal.
Viděli jsme osm představení soutěžních a jedno nesoutěžní. Dominovaly komedie, až na výjimky hořké a černé (smích mrzl ještě dříve, než dorazil na rty), a objevil se zástupce vymykajícího se divadelního druhu, divadla masek. Hrálo se především pro dospělé, ale i pro děti. Nesoutěžním představením byli Tři mušketýři z Libochovic. A v závěru mohlo být předáno sedm hlavních cen (Cena diváka, Nejlepší inscenace, Cena za režii, Cena za výpravu, Cena za nejlepší mužský herecký výkon přehlídky, Cena za nejlepší hudbu přehlídky, Cena za originalitu – tyto v textu, seznam ostatních ocenění v samostatném souboru), jedenáct diplomů a sedm čestných uznání.
Jan Losenický se spolu s Divadlem Navenek Kadaň zhlédl v komedii Náčelník Večerní vánek aneb Hody divých mužů Johanna Nepomuka Nestroye. Text rasantně upravil a přejmenoval na Lidožraní, ve jménu aktualizace příběhu o konfrontaci dvou kanibalských světů s odporem vůči civilizaci, v nichž každý žere každého, obdařil množstvím politických narážek, satirických promluv do publika ala předscény V+W a vtípků textových, scénických i situačních, pravda, velmi rozličné úrovně. Co se scény týče, „přivezli pouze vzduch" (tj. všechny komponenty byly – kromě stolu a lebkami zdobených křesílek – nafukovací, ať už šlo o palmy, zámořské lodě nebo panenku čili Toníka); také kompletně přepsali texty písní a nechali je nově zhudebnit Alenou Benešovou. Z představení čišelo, že hlavním záměrem Divadla Navenek je „si pořádně zařádit"; pánská herecká sestava (jeden z herců zvládá i rozkošnou divošku Atalu) stylem připomíná tu Divadlo Františka Ringo Čecha, tu sofistikovanější „Cimrmany", jak to zrovna vyjde, a protože oba režiséři (Petr Stehlík a Jan Losenický) také hrají, o tvarování celku nemůže být řeč. Přesto jde o vcelku zábavnou záležitost.
Hudební a divadelní spolek LASO Praha a režisér Petr Krajíček projevil značnou dramaturgickou odvahu, když si k inscenování vybral Popcorn Bena Eltona; černou komedii z roku 1996 ala Takoví normální zabijáci nebo Reservoir Dogs velmi jemně a nenápadně obdařili odkazy na dobu současnou (dron, twitter, plastová brčka, Trump...), její téma (je skutečnější skutečnost nebo její mediální obraz? a je sperma a krev stále ještě atributem dramatu – nebo spíše komedie?) se pokusili sdělit v kultivovaném tvaru; bohužel se na jeho působivosti negativně podepsalo pomalé tempo, absence nadsázky a psychologizující herectví.
Šest malých tučňáků souboru Aplaus ZUŠ Louny zpestřilo sobotní dopoledne. Představení pro děti od 5 do 105 let, s ambicí oslovit i dospělé v úpravě a režii Oksany Kaplanové, o tučňácích, kteří se po cestě za bílou medvědicí setkávají s různými zvířaty, zobrazovanými stínohrou (např. velryba je sveze v ústech – a je z toho vizuálně působivý obraz vytvořený světlem baterek; velbloud je dopraví na Severní pól – vtipná výměna tučňáků-herců za tučňáky-figurky – atd.), aby je nakonec malý bílý medvídek výměnou za pomoc s mámou seznámil. Představení sděluje příběh jednoduchými prostředky, se zvládnutou snahou aktivizovat publikum; problematická byla intenzita promluv stínových zvířat a smysluplnost podkresových hudeb. Zanechalo po sobě úsměvy na tvářích a neobyčejně chytlavou znělku (píseň „Šest je nás tu-tu-tu-tučňáčků" aspiruje na hymnu letošního i všech následujících Lounských divadlení) – a zvítězilo v diváckém hlasování, tedy získalo Cenu diváků.
Docela malé divadlo z Litvínova přivezlo představení Múgén. Hrdina svojí doby. Z tajemného názvu se vyklubala zkratka dvou slov, „Múza" a „Génius", označující bytost, která líbá autory a poskytuje jim inspiraci. Čistě pánská sestava pěti herců a kytaristy pod vedením Karla Tomčíka se v chudé scéně (stůl, židle, věšák) pokusila o text-appeal na téma blbost v mnoha podobách, přes představení literárních postav (dobrého vojáka Švejka, Ignácia Reillyho ze Spolčení hlupců a Winstona Smitha z 1984) a jejich autorů (Jaroslava Haška, Johna Kennedyho Toola a George Orwella), a také přes tepání do blbostí současných bez výběru, od zákazu kouření v hospodách, přes cenzuru ve jménu korektnosti až po totalitu. Inscenace byla zkoušena pro arénu, navíc pro prostředí hospod či klubů, a tak jí prostor jeviště spíše uškodil. Představení bylo věnováno památce Mirka Kováříka, který před lety Docela malé divadlo spoluzakládal.
Nejlidnatější a jednou z nejpůsobivějších komedií letošního Divadlení byly Knězovy děti Mate Matišiće a režiséra Miroslava Nyklíčka v podání DS KLAS Klášterec nad Ohří. Satirická komedie o populační krizi na dalmátském ostrově a jejím řešení, jež vymyslí a realizuje místní kněz Fabian, nabídla dvouhodinový zážitek a potěšení z poučenosti, s níž je celá věc realizována. Scénář vznikl kompilací filmového scénáře (chorvatsko-srbský film z roku 2013 režíroval Vinko Brešan) a divadelní hry, podle které byl tento film natočen. Ve variabilní scéně tvořené rámy sami účinkující stahují rolety s naivisticky namalovanými segmenty charakterizující prostředí (přestavby se dějí v tempu a v charakteru postav, které herci představují), tu a tam se stolem nebo postelí v centru a v pozadí s modrou plochou coby mořským horizontem. Dominantní je hudba, která určuje rytmus a náladu. Pěkná je práce s charakterizací postav – minimalistická, skrze jednoduché gesto, přechod přes jeviště, kostým poznáváme členy ostrovního společenství nikoli jako masu, ale jako jednotlivce, z jejichž osobních příběhů se skládá ten hlavní. Vše je rámováno Fabianovou zpovědí – a fenomén zpovědi hraje v příběhu zásadní roli. Výstupy balancují na hraně směšnosti a dramatičnosti, v první polovině vítězí komika, ve druhé nálada vážní a zpráva o pokoře, která nám chybí, o tom, jak si hrajeme na boha, přitom se zbavujeme viny a odpovědnosti za své činy, je podána zřetelně, emocionálně působivě a provokativně. Hraje se věcně, dvojsmyslné situace jsou podávány střízlivě, se střihy až filmovými, v závratném tempu, s (většinou) vystavěnými gagy. Představení vévodí naprosto suverénní Václav Polda v roli kněze Fabiana, vedle něj Štěpán Malast jako trafikant Petar, Michal Rambousek jako lékárník Marin, Zdena Nyklíčková jako Marta a v roli staršího kněze Jakova, malé rozsahem, ale důležité významem i provedením, Jan Milota; bylo by milé vyjmenovat všechny ostatní, kteří pokorně a s nasazením slouží celku, někteří v několika rolích – ale ani „ty internety" nejsou nafukovací a postav bylo celkem 28... Je to zábavné, napínavé a dojemné. A tak Václav Polda získal za kněze Fabiana cenu za nejlepší mužský herecký výkon přehlídky a KLAS Klášterec nad Ohří byl s inscenací Knězovy děti doporučen na Divadelní Piknik Volyně 2020.
„Učitelé, kteří se nebojí ze sebe udělat tajtrdlíky" – tak se označují členové US Theatre Praha („US" v názvu neznamená Spojené státy, ale Učitelský Sbor). Zalíbila se jim jednoduchoučká povídka Roalda Dahla o vraždě manžela skopovou kýtou, kterou následně sní vyšetřovatelé jeho vraždy; pod názvem (S)Kopeček na porážku ji přepsali na přednášku s ukázkami, kterak o rodinný krb pečlivě pečovati, a zdivadelnili ji (promyšlená scéna, barevné kostýmy ala americké padesátky, nabádavé vstupy pro šikovné hospodyňky, mix hudby od Presleyho po Vraždy v Midsommeru a pěkně vystavěné pohybové kreace). Pětadvacetiminutová aktovka drží styl, je radost sledovat, jak si to šest učitelek a jeden učitel (jenž je zabit cca ve třetí minutě své existence na jevišti) užívají – a navíc se jednalo o pěkný příspěvek k Mezinárodnímu dni žen. Ladislav Valeš ohodnotil US Theatre známkou dvě s tím, že si to mohou do konce školního roku opravit. A porota doporučila (S)Kopečka na porážku na národní přehlídku jednoaktových her v Holicích.
DS PIK-ART Úštěk nabídl na Divadlení údajně v Čechách nevídaný divadelní druh – „comedy mask theatre", skrývající se pod názvem Geriho šuplíky. Účinkující mají celohlavové masky, které určují typ jejich postavy, ale zároveň je zbavují mimiky, takže charakteristika je možná jen pohybem, gestem, jednáním – a stylem hudby, která podbarvuje celé představení (každá postava má svoji melodii). V rámci zvolených prostředků pracovali úštěčtí úsporně a precizně, přehledně převyprávěli děj o třech dnech ze života Geriho Smitha a zákazníků jeho krámku; každý z nich má svůj sen a každý má reálný příběh, který vypráví; hranice mezi snem a realitou se postupně pro diváka stírají. Představení vzniklo skrze improvizace inspirované zakoupenými maskami, je ve své jednoduchosti vtipné a třicetiminutová stopáž mu sluší. Škoda jen, že druhově patří na jinou přehlídku, nejspíš se zaměřením na Šrámkův Písek či – ještě spíše – Otevřeno Kolín. Přesto získal DS PIK-ART Úštěk s Geriho šuplíky cenu za originalitu.
To nejambicióznější a nejlepší nakonec – Shakespearův Hamlet v úpravě a režii Václava Klapky, v podání DK Jirásek Česká Lípa. Úprava notoricky známého tragického příběhu, jenž se v dějinách dočkal mnoha různých interpretací, klade důraz na neutěšený obraz světa (nebo obraz neutěšeného světa?), v němž Dánsko je profízlovaný státeček zalidněný lobbisty, kariéristy, zkorumpovanými úředníky a podvodníky, lidmi na útěku před skutečností (mezi něž patří i Hamlet) – a také Erínyemi, líticemi na počátku vycházejícími z hrobu a pronásledujícími viníky (v tomto pojetí nikdo není nevinen, každý je možná šílený a každý je možná vrah). Hlavní není osobní příběh titulní postavy a snaha pomstít otce; Hamlet se zde nevědomky stává součástí většího politického příběhu, v němž Fortinbras vyhlašuje na počátku svůj zájem odstranit Claudia i Hamleta a provedením pověřuje Horacia, Hamletova dodavatele drog s ambicí usednout coby protektor na dánský trůn. Industriální scéna složená z železných komponentů, z pletiv, plotů, kladek, řetězů, starých továrních oken, imitace trůnu a lampy – a s dominujícím hrobem na rampě, k němuž se všichni vztahují nejen jako k místu fyzické či psychické smrti, jako k místu věčného prokletí či poklidného spočinutí, ale také jako k místu, v němž pohlížíme do očí svým mrtvým – i sami sobě; kostýmy laděné do černé, vínové, hnědé, šedivé, s kovovými doplňky (výjimkou je Ofélie v první části, která se ale později barevně zařadí), včetně bot charakterizujících svým typem a barvou postavy; rekvizity plnící funkci znaku (prachovka pro Polonia, pohár pro dvojici Claudius – Gertruda, drátěné květiny pro Ofélii, černé brýle a zlaté rukavice pro Horacia...). Inscenace je režijně promyšlená, vynikajícím způsobem funguje hudba i světelný plán – a samozřejmě herci, kteří jsou výborně fyzicky vybaveni a dokáží zřetelně a po smyslu vyslovit jak Shakespearova, tak Klapkova slova, slova, slova... a jestliže režisér v rámci debaty proslovil vůli „dělat divadlo, které klade otázky", v případě Hamleta se mu to povedlo měrou vrchovatou. Do České Lípy putují hned tři velké ceny – pro Václava Klapku za nejlepší režii přehlídky, Cyrilu a Renatě Grolmusovým za nejlepší výpravu a Marku Kučerovi za hudbu. Hamlet také obdržel cenu za inscenaci a je nominován do programu Divadelního Pikniku Volyně 2020.
Všechna představení sofistikovaně a vtipně uváděla Milena Syrovátková, jež také stojí v čele organizačního a realizačního týmu, složeného ze zaměstnanců Vrchlického divadla. Rozpravy s porotou (Petra Richter Kohutová, Veronika Týcová, Jana Stejskalová a Ladislav Valeš) probíhaly většinou bezprostředně po každém představení; tajemnicí poroty byla Lenka Svobodová Šťastná, Jan Kaška sledoval hlasování diváků. Během přehlídky vyšla tři čísla Zrcadlení Lounského divadlení (jeho šéfredaktorem byl Jan Petržilka). V rámci doprovodného programu bylo možné navštívit galerii Mirka Plazika Blažka v Peruci (černobílé fotky Jaroslava Maťáka i celkové milieux galerie jsou fascinující), Galerii města Loun (v sobotu proběhla komentovaná prohlídka výstavy Václava Jíry Barva/ hudba/ rytmus), výstavu v divadelní kavárně (již tradičně VOSA) nebo výstavu ve foyeru divadla (připomínající patnáct minulých ročníků Lounského divadlení). V neděli dopoledne vystoupil před předáním cen mistr republiky ve slam poetry Anatol Svahilec – a jeho Fortel symbolicky zakončil letošní Lounské divadlení.
Petra Richter Kohutová