VÝSTAVY

P. Z. - Struktury času

P. Z. bývá spojován především s experimentální skupinou DG 307, kterou spolu s Mejlou Hlavsou založil v roce 1973. Dlouhodobě však spolupracoval i se skupinou The Plastic People of the Universe.

Jako expresivní výtvarník se projevil již při scénickém ztvárnění koncertů
DG 307 a později v koncepčně zpracovaných samizdatech, které podobně jako Josef Váchal vydával v minimálních nákladech. Zmínit bychom mohli například Mařenickou knihu, Dopisy nebo Roztrhanej film. Jeho výtvarné projevy je vždy nutno vnímat jako odvrácenou stranu díla básnického.

Soubor “automatických” kreseb, koláží a asambláží shrnutých do výstavy Struktury času vznikal převážně v letech 1980 – 1995 během exilu ve Švédsku a USA, kam byl P. Z. po procesu s českým undergroundem donucen odejít. Roku 1986 tyto práce poprvé vystavoval v New Yorku.

Výtvarný projev P. Z. se podobně jako jeho raná poezie vyznačuje totální expresivitou, syrovostí, osvobozením se od veškerých estetických kritérií. Zároveň je hluboce osobní a tělesný. Asambláže jsou často “koncipovány” technikou ready-made, a to v jejím nejpříznačnějším významu jako antiumění. Z estetické změti střepů, nedopalků, vrstev barev, štěrku, sklářské taveniny, cárů papírů, zrcadel, plechovek a starých textů se občas vynořují archetypální symboly člověka, cesty, kruhu nebo ženy. Výsledkem je, budu-li parafrázovat jeden z Pavlových textů, “umění, které sere na umění”, které však obsahuje záblesky kruté krásy.
Výstava Struktury času je pokusem o záznam neuchopitelnosti a pomíjivosti skutečnosti, pokusem o vyprázdnění od vzpomínek. Je jakousi “popelnicí života”, kam P. Z. odkládá doteky světa a fragmenty naší tragické reality. A také logem cest, které se sice vzájemně prolínají, ale které pravděpodobně nikam nevedou a které možná ani neexistují.

Příběhy v těchto obrazech končí. Čas, který nás obyčejně svírá jen k smrti, je zde zakonzervován a nikdy se již nemůže zrodit. Zapomenuto bude vše, zapomenut budu já, zapomenut budeš ty.

Není proto nutné tvářit se, že všemu ve strukturách času rozumíme. Vždyť teprve selhání nám otevírá oči a pomáhá zůstat sami sebou uvnitř toho šílenýho běsu.

Ivo Hucl

21.11. 2014