VÝSTAVY

Výstava Jaroslava Čásy, nazvaná POHYBLIVÝ SVÁTEK, odkazuje ke stejnojmenné životní črtě Ernesta Hemingwaye, v níž popisuje své spisovatelské zrání v Paříži. To město se mu stalo osudovým a vzpomínky na mládí v něm prožité se pro něj staly tím, co nazval "pohyblivým svátkm" a tím byl s Paříží propojen, ať už byl kdekoli.

Nemusíme ani moc přemýšlet, co je pro Jaroslava Čásu jeho privátním pohyblivým svátkem, který si nosí v srdci. Je jím krajina Českého středohoří, jeho kopce na horizontu, nekonečné nebe nad Ranou, vlnící se Ohře. Možná se prostě všichni potřebujeme utvrdit v tom, že některé věci a místa odolávají času. Že tu pořád jsou a stojí za to. Že život má stále smysl. I když doba, kdy jsme sdíleli stejné myšlenky a stejnou radost, kdy „znakem doby“ byla naděje a víra, se vytrácí, hrubne, mizí, šedne. Občas zůstávají jen nostalgické vzpomínky a údiv nad rychlou ztrátou paměti.
Nicméně stejně jako Hemingway tehdy sedával před kavárnou a naslouchal ruchu velkoměsta, Jaroslav Čása se i dnes posadí s paletou k řece a všemi smysly vnímá ševelení topolů na jejím břehu, třpyt hladiny. Iniciační krajinu má na dosah a s ní i nekonečnou barevnost světa. A svůj pocit přenáší na malířské plátno. Tak jako Hemingway posbíral slova, které vítr roznesl po Paříži, nanáší Jaroslav barvy a v žilách mu přitom pulsuje radost z malby a potěšení z krajiny, která mu roste pod rukama. Je v tu chvíli úplně svobodný, a protože svoboda je to, čeho si v životě cení nejvíc, je stejně svobodná i celá jeho tvorba. Je mu vlastní nespoutanost umění i ducha, rozsochatá fantazie, jež se mu vryla do srdce, neokorala, dar radostné každodennosti mu nezevšedněl.
Dokáže si užívat vlastního pohyblivého svátku, ať už je kdekoli.
A to je velký dar.
A to je velká svoboda.
A to je velké umění.

Vladimír Drápal, březen 2016