VÝSTAVY

18. 3. - 22. 5. 2020
GAML: VLADIMÍR NOVÁK - KRAJINY SOUČASNÉ I MINULÉ

Výstava malíře, který se v Lounech v roce 1947 narodil a motiv Českého středohoří jeho tvorbou prochází po celý život.

VLADIMÍR NOVÁK
(* 30. 4. 1947 Louny)
V letech 1967–1973 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Arnošta Paderlíka. Je členem volného seskupení 12/15: pozdě, ale přece. Střídavě žije v Praze a v Miláně.
Od roku 1968 vystavoval také na více než 300 kolektivních výstavách u nás i v zahraničí a ilustroval řadu knih (1980 Cena za nejkrásnější knihu roku, udělovaná MK ČR a Památníkem národního písemnictví; 1981 Bronzová plaketa BIB Bratislava za ilustraci knihy Moře, objevy, staletí).
Je zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Praha, Galerie středočeského kraje v Kutné Hoře, Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, Galerii umění v Karlových Varech, Oblastní galerii v Liberci, Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem ad.
Výstava v Lounech z větší části obsahuje obrazy, které vznikly během podzimu 2019 a letošního jara a nebyly dosud nikde vystaveny.

Vladimír Novák prožil dětství v nedalekých Blšanech a dodnes považuje krajinu Českého středohoří za zásadní inspirační zdroj, který se promítá do jeho práce. Na jeho vztah k našemu kraji jsem se ptal v následujícím rozhovoru:
Když se řekne Louny, co to pro vás znamená?
Je to místo narození a místo dětství. Velký azyl, kde jsem trávil prázdniny u strýce a u babičky, v Blšanech u Loun pod takzvaným Pšanským vrchem. Ten pro mě znamenal moc, byl to volný prostor a ty kopce byly pro mě úžasné. Samostatné holé kopce proti nebi. Hmota proti nekonečnu a prázdnotě nebe.

Odráží se ve vaší tvorbě dosud?
Pořád! Pořád! Je podstatou mé tvorby! Krajina Českého středohoří mi vždycky připomínala obrazy Piera della Francesca. Tvarově je hodně výrazná a přitom zvláštním způsobem uzavřená, má viditelný řád, ale není to žádná venkovská idyla, působí skoro až tragicky. Je sice monumentální, ale výrazově barevná není, spíše nijaká – šedá a zelená.

Takže se pro vás krajina Českého středohoří stala celoživotní inspirací?
Naprosto. Já si pamatuju, jak jsme lezli na Pšaňák, vždycky jsem vylezl až úplně nahoru na špičku a díval jsem se do té otevřené krajiny, na horizontu uzavřené Středohořím. A tam jsem cítil ten prostor. Nad sebou mraky, pohyb mraků, takže jako kdyby se tam setkávaly veškeré energie. A ty energie mě zajímají dodnes.

Ale vy jste tam pak pobýval už jen přes léto...
Ale to mně úplně bohatě stačilo! Vypadl jsem z toho pekla Prahy a tam jsem byl naprosto svobodný. Díky Bohu jsem měl báječného strýce, byla tam babička a neměl jsem žádné problémy. Pro mě to byl skutečně ráj.

Vracíte se sem ještě?
Velmi sporadicky, ale řeknu vám, když přijíždím od Prahy a za zatáčkou nad Chlumčany se objeví České středohoří, ty kopce jeden za druhým, tak to mě vždycky absolutně dojímá. Někde jste vyrost. Někde máte kořeny, jak se říká. A něco vás formovalo. Někoho háječek, někoho lesíček, ale mě formovalo Středohoří a ten prostor nad ním.

Vaše obrazy jsou ale spíš takové potemnělé...
Já jsem kolem svého dvacátého roku dělal hodně černobílou grafiku a ta pro mě byla do jisté míry určující, její škály černé a šedé. Já jsem hodně inklinoval ke španělské malbě a černá je pro mě pořád určitý fenomén. Barevné stopy v temném obraze musí mít velkou zářivost, a velká zářivost je podmíněná zkušeností, bez ní tu velkou zářivost namalovat nelze. A musím říct, že tuhle jsem narazil na to, co říkal Gericault: „Čím je na obraze víc černé, tím je ten obraz důležitější." Ta černá mi tam hraje pořád nějakou roli, je zdrojem všech ztajených emocí. Když budu malovat ráj jenom červeně a bíle, nebude to ono, plnost obrazu ráje dodá až černý akcent. Černá je mou bytostnou barvou. Černá je ukotvením obrazové konstrukce, od ní se odvíjí celá stavba, tajemství obrazu, je v ní pro mne jakási prapodivná hloubka, něco, k čemu se lze stále vracet...

Takže jste příznivec závěsného obrazu?
Naprosto! Já jsem se teď zase vrátil k figuře. Jistou dobu byla u mě v takové absenci, a najednou jsem pocítil jistou touhu po tom, zase tu figuru do obrazu dostat, a to nikoli v abstraktní formě. Já jsem se bavil s profesorem Vlčkem a říkal mu: „Já nejsem štont udělat abstraktní obraz, mně přijde, že tam pořád něco chybí." Jako když tomu figura dává jakési měřítko, abych tak řekl.

Byť je to třeba jen její náznak?
Ale samozřejmě. Zajímá mě prostor obrazu, který se dá nějakým způsobem – třeba kompozicí, rytmem, barvami a odstíny barev – členit, budovat. Neláká mě volné gesto ani abstrakce, potřebuji jistý řád. Mně už potom, když dělám některé kresby, stačí třeba jenom dvě čáry, už je to tak zabstrahované, ale ta forma je stále nahnutá, nebo nalomená, ale pořád je tam obsažená. Buď prochází, nebo tam jde, bez toho to vlastně nelze, tvoří jakousi vertikálu. Ale rozhodně je to figura v krajině, jako by s ní víc splývala, a je to něco jiného než figura ve městě, ty civilizační problémy tady nejsou a není ani mým cílem se jimi zabývat.

Vy jste použil termín narušená figura... Proč musí být narušená, proč to není realistická figura, nerozbitá, dokonalá?
Ale klidně, já mám taky přímou, teď už se k tomu vracím, protože mám rád řecké klasické sochařství, nebo Egypt. Ale ta narušenost, to je vliv mládí, existencialismu a toho všeho. Samuel Beckett, a tito mistři, to vás navždy formuje, když je vám dvacet, dvaadvacet roků. První nalomená figura, která mě zasáhla, byla od Paula Kleea, ten mě naprosto fascinoval. Byla to naklánějící se figura s takovou výzvou. Kdybych si ale měl sám pro sebe udělat žebříček mých nej, tak je to Velázquez, Goya, Giacometti a Bacon. Mám dojem, že tady mezi nimi dochází k zvláštnímu spříznění.

Postupem času jste si vytvořil vlastní styl, abych tak řekl...
Nemám nejmenší ponětí. Stejně jako tápu v sobě, tápu i ve svém malování. Určitě tam vždycky je nějaká postava. Pro mne obraz ale nikdy nebyl vyobrazením skutečnosti, ani záležitostí okamžitého prozření, ale prací, výbojem. A tak spoustu věcí nevím. Nejdřív je obraz a teprve potom to, co se z něho vylupuje. Já jsem o tom celou dobu pochyboval, neměl jsem nikdy dobrý pocit, až teď teprve, nad hrobem, vlastně můžu říct, že jsem něco trochu nalezl. Ale to nevíte nikdy. Umění je natolik široký prostor, že se do něj vejde všechno.

Rozhovor vedl Vladimír Drápal

 

<  všechny výstavy

 

FOTOGALERIE K VÝSTAVĚ


18.3.2020

GAML: VLADIMÍR NOVÁK - KRAJINY SOUČASNÉ I MINULÉ

Celkem 9 foto

Dále by Vás mohlo zajímat:
Program VD · Výstavy · Lounské divadlení
zavřít
Vyčkete prosím, probíhá přenos dat...