VÝSTAVY

Dámy a pánové, milí přátelé, vážení hosté.
Dovolte, abych Vás přivítal na dnešní vernisáži výstavy obrazů Václava Krejcara, konané u příležitosti jeho šedesátých narozenin. Je mi ctí, že si náš oslavenec vybral k úvodnímu projevu právě mne. Ačkoliv už vystavoval mnohokrát, zejména na společných výstavách, přece jenom je to vlastně poprvé, kdy se můžeme na jednom místě seznámit s celým průřezem jeho poměrně rozsáhlé a mnohotvárné tvorby.
Vaška Krejcara znám od roku 1987, tedy od samého počátku našeho lounského volného sdružení amatérů – známé VOSY. Václav patřil mezi otce zakladatele. A nutno dodat, otce přímo vzorné - pokud jde o malování, je dodnes jedním z nejpilnějších, nikdy nezkazil žádnou legraci. Dokonce se nepamatuji, že by na našich plenérech např. alespoň jednou jedinkrát přebral i když k podlehnutí dárci šalebné veselosti by se možná i příležitost našla. Ale nepředbíhejme.
Jedna z větví předků Václava Krejcara pochází z jihočeského sedláckého rodu. Možná i proto se Vašek tak rád obrací k otevřené krajině, zejména k motivu rybníků, možná i proto má v povaze řemeslnou důkladnost, snahu vše dodělat do posledního detailu. Jak sám říká, „když něco ošidím, pak se na to musím dívat a štve mě to“. Na druhou stranu ale přiznává, že nemálo obrázků nakonec i pokazil právě tím věčným vylepšováním a předěláváním.
K samotnému malování se Václav Krejcar dostává dost složitě – pokud jde o formální vzdělání, absolvoval střední průmyslovou školu železniční – obor elektrická trakce a potom navíc střední průmyslovou školu stavební – obě maturity byly tedy z ryze technických oborů a ve škole ho učili kreslit jenom technické výkresy a stavební plány. Kromě toho Václavovou velkou a časově velmi náročnou vášní bylo veslování – v tomto oboru získal pro Lounský veslařský klub zejména jako trenér mládeže významných úspěchů i na celostátní úrovni. Zájem o malbu vzbudil ve dvacetiletém Václavovi až vlastní švagr. Byť starší o jednu generaci, imponoval mu nejen tím, že maloval hezké obrazy, ale že jako všestranný kutil dokázal dokonce perfektně vymalovat celý byt.
Na sklonku sedmdesátých let začal Václav Krejcar navštěvovat ateliér okresního kulturního střediska v Lounech, kde v kroužku, vedeném tehdejším metodikem Václavem Jírou, získává další kreslířské a malířské zkušenosti. Důležitým podnětem se pro Václava stává plenér v Třeboni, kde se u Vlkovického rybníka seznamuje s malířem Zdeňkem Sýkorou. Rozhovory o umění později vedou oba protagonisté – začínající amatér a světově proslulý výtvarník ve velmi neobvyklém, tak trochu antickém aranžmá – nazí v sauně podniku Severočeská energetika, kam oba po dobu asi 10 let chodili. Nutno ale připomenout, že skromný Václav se ani jednou po celou dobu s mistrem nebavil o své tvorbě a spokojil se jen se zprostředkovaně získaným Sýkorovým ohodnocením – cituji: „na amatéra je fakt dobrý, ať pokračuje“.
Nu a tak Václav Krejcar dál pokračuje. Ke svému koníčku často připomíná, znovu cituji: „Má tvorba je charakteru amatéra“, a vždy dodává „ale snad tam nějaké srdíčko je“.
Snad i Vašim jménem mohu svého kamaráda Václava ubezpečit, že srdíčko v jeho práci opravdu je. Vždyť slovo amatér pochází z latinského „amare“ tedy „mít rád, milovat“ a označujeme tím člověka, který nějakou činnost nedělá pouze pro obživu, nýbrž pro potěšení, ve volném čase jako koníček, dnes bychom řekli - hobby. Nic víc to slovo neříká. Bohužel je nám dnes pod pojmem amatér podsunován jiný, původně neutrální, bohužel časem také významově posunutý výraz diletant - z dnešního pohledu neumětel. Ostatně – snad Václava potěší, že mezi krále amatérů můžeme počítat např. i Vincenta van Gogha, který za svůj život namaloval 850 obrazů, ale podařilo se mu prodal pouze jeden jediný. Z tohoto hlediska je na tom Václav dokonce o něco lépe. Je sice pravda, že první olejomalbu - jak nám sám neprozřetelně prozradil, prohrál v kartách s kamarádem Vladimírem Ekrtem. Ovšem další obraz - s názvem „Všechny cesty někam vedou“, se mu už podařilo prodat kolegům z práce – byla to tehdy Severočeská energetika, kde léta působil jako projektant. O komerčním úspěchu této transakce svědčí mj. i to, že se mu obraz už později nepodařilo odkoupit zpět, protože jeho tržní hodnota mezitím stoupla pětkrát. Bylo to způsobeno tím, že jeho obraz „Všechny cesty“ se stal živoucí reklamou podniku. Byl totiž tak nabit energií, že zákazníkům při jednání v blízkosti díla vstávaly vlasy na hlavě a jednomu z přivolaných psychotroniků se v důsledku bezprostředního vlivu obrazu dokonce úplně rozbila virgule. Bohužel se dosud nepodařilo vyzkoumat, jestli jde o energii kladnou či zápornou – ale to vlastně není tak důležité - v nejhorším případě bude jistě kutil Václav schopen své dílo přepólovat.
Pokud jde o obsahovou, ale i formální stránku Krejcarových obrazů – myslím, že dodnes nemá jedno převládající téma ani jediný vyhraněný styl. Autor zkusil už ledacos – od realistické krajiny a portrétů až po abstraktní malbu. Já osobně si myslím, že mu jdou nejlépe portréty. Je ovšem třeba být někde poblízku a v pravou chvíli mu dílo uchvátit a někam schovat, aby ho Václav neustálým vylepšováním tzv. neutahal. Ale abych nementoroval, od toho jsou tady jistě povolanější. Napadá mne např. chomutovský malíř Kamil Sopko, kam Václav rád jezdil a který uměl našemu oslavenci vždy dobře poradit. A samozřejmě nesmíme zapomenout na naše rodinné stříbro – Jiřího Němčického, který si občas bere nad Vaškem odborný patronát. To se pozná tak, že se na plenéru někde vzadu u doneseného stolu objeví dva slamáky a už se odtud line: tohle ztmav a tohle už nech, tady ti sice utíká perspektiva, ale nech to, to je dobrý.... to jsi přesně vystihl tu atmosféru. Co blbneš? Teď si to celý a následuje šest teček, které ale všichni na dálku dobře slyšíme.
Když bych měl jednou větou vyjádřit, čeho si na Václavovi nejvíce cením, potom musím konstatovat, že je zejména tvořivosti a hravosti – těchto vlastností má na rozdávání. A ještě navíc neutuchající píle, kterou občas nelze nazvat jinak než nefalšovanou posedlostí.
Co říci na úplný závěr? Popřejme Václavovi hodně sil do dalších let. I když pořád naříká, že nestíhá, víme, že to nakonec nikdy není až tak horké. Poznali jsme už, že terpentýn je pro Vaška droga (pozor na záměnu s acetonem, toto ředidlo na něho působí naopak jako dávidlo a emetikum). Víme, že Václav má pevnou oporu v milované rodině, na kterou je náležitě hrdý a ve které se cítí šťastný. Slýcháváme ho občas, jak si s hercem Donutilem souhlasně notuje „Pořád se něco děje“ a dodává „ jinde se umírá, u nás se naštěstí žije. Někdy až moc! Pořád dokola, jen na to malování nezbývá čas, doufám, že se to změní …“ Osobně se však domnívám, že Václav Krejcar půjde do penze teprve tehdy, až bude mít jistotu, že nejenom v Lounech, kde bydlí, v Žatci, kde nyní pracuje, ale i v Čechách a vlastně na celém světě bude všechno hotovo a všechno postaveno, ve chvíli, kdy žádných projektů už nebude třeba. Snad se Václave jednou dočkáš.

 Jiří Menoušek (úvodní proslov)