VÝSTAVY

Dílo Václava Jíry (*1939) zahrnuje krajinářské a figurální obrazy. Nejoriginálnější částí jsou strojky, k nimž se vážou obrazy – plány strojů. Své představy v tomto směru rozvíjí od poloviny šedesátých let souběžně s evropským proudem nového realismu. Byl okouzlen nálezy na skládkách nebo při železných nedělích, kdy lidé vyhazovali nejrůznější předměty. Jeho strojky mají vždy svou funkci, pohybují se, kreslí a malují. Do jeho díla se promítá absurdita současné doby, lehká ironie a osobitý smysl pro humor. Důležité pro něj je prostředí Loun, kde se narodil a vyrůstal a kde dodnes žije.

V životě občas převažuje hluboký smutek, jindy bujaré veselí, ale všichni nepochybně hledáme štěstí. Václav Jíra našel štěstí v tom, že si život dokázal osladit permanentním potěšením z práce. Jeho rovnoramenný trojúhelník radosti z tvorby tvoří obrazy krajin, malba plánů strojků a jejich fyzické sestrojování.
V tomto rozmanitém tvůrčím podhoubí je díky zručnosti a nespoutané hravosti autora dost místa nejen pro obrysy krajiny, krásu impresionistických zahrad a vůbec výtvarného okouzlení ze světa, ale i autentickou nádheru okoralých plechů, prozářených jiskřením svářečského oblouku, fragmentů ze zohýbaného potrubí a zkroceného železa, někdy ponechaných původní divokosti, jindy ochočených uměním. Z díla tak souběžně cítíme vůně olejových barev i olejových skvrn. V protikladném světě úzkostlivé čistoty malířského ateliéru a skutečné rzi ze sběrných dvorů šrotišť se rodí zvláštní a svérázný autorský rukopis.
Svých vášní, potěšení a neúnavné pracovitosti dokáže Václav Jíra využít ve svém košatém díle dokonale: S marnotratností a živočišností labužníka sedí u svých pláten a mapuje nádheru světa, rozhoduje se mezi desítkami valérů a odstínů a možností, hledá ty pravé kompozice, horizonty pročistí jasnými hranami, nachází varianty, kterými své obrazy dolaďuje. Stává se architektem krásy svého kraje, zanechává trvalé svědectví o místech své mladosti, dospívání i zrání, o svém přístavu. Stopuje krajinu, kterou má rád a která mu oplátkou říká, že tady je doma.Tím mu zároveň odpovídá i na otázku, kdo je vlastně on sám.
Jeho druhou – bezpochyby svébytnou a originální - uměleckou doménou je malba tzv. plánů strojů. Se zápalem konstruktéra a bezbřehou fantazií vynálezce obmalovává ozubená kola, vybarvuje svorkovnice a dráty, napíná imaginární převodové řemeny, barvou promazává pomyslné ojnice. Překresluje nově vytvořené stroje, pro budoucnost a svoje potěšení trpělivě zachycuje chaos a poetiku tun železného odpadu na sběrných dvorech. S pečlivostí kronikáře zaznamenává zákoutí zkorodovaných pohoří a kovových jeskyní, poctivě kopíruje všechny detaily smetiště, které se okamžikem příštího závozu skládky stanou minulostí. Mizí pod nánosem času, ale jeho mapy navždy zůstávají v Jírově díle...
Ovšem koloristické plány těchto strojů a kopie výřezů jejich rozdrcených vnitřností jsou mu málo. Ve svém okouzlení touto industriální estetikou jde ještě dál!
S napjatým očekáváním a zatajeným dechem lovce se pohybuje po skládkách a trpělivě vyhlíží svou příští kořist. Očima nimroda vybírá nejlepší kusy, aby je mohl skolit a doma pak pomocí brusky, svářečky, kladiva a kovadliny vyvrhnout a vytvořit z nich nové strojky, samohyby a technické zázraky, které se vrtí, mávají, tleskají, bzučí, vrčí, předou či „malují“. Ale my už tušíme, že z těchto artefaktů těžko bude jiný užitek, než hra na bezbřehém hřišti fantazie, světa bez hranic: na operačním stole Jírovy kovářské dílny klidně může dojít k legendárnímu setkání deštníku se šicím strojem. Na samý závěr této umělecké aktivity se stává absolutním stvořitelem vesmíru, který své strojky a antistrojky nakonec slisuje, aby jim dal naposledy novou podobu. Jeden stroj tedy umírá, druhý kvete a třetí se rodí.
Hravou duší umělce toto své umělecké trivium propojil v rozsáhlé, pestré, přesto však soudržné a autonomní dílo. To ve svém rozpětí sice osciluje od abstraktní malby přes zastřené portréty žen až po strojnické instalace venkovních objektů, ale přesto se navzájem propojuje. Navazuje jedno na druhé, souvisí spolu, doplňuje se; s lehkostí a humorem se po roky utkává s unavující realitou každodennosti. Na mladistvém sedmdesátníkovi, vnitřně prosvětleném mládím a nezdolného temperamentu je vidět, že umění je pro něj jednou z možných zbraní vůči hrůze lidského údělu, ukončeného smrtelnou propastí. Umění mu není chlebem života, ale jeho vínem.
Václav Jíra si vytvořil vlastní svět, v kterém realizuje své sny. Říká se, že sen je další život a čím více tedy člověk sní, tím více životů prožívá. A Václav má to neobyčejné štěstí, že všechny jeho životy jsou díky neutuchající kreativitě, píli a energii protkány malými radostmi, skrze které, jak napsal Herrman Hesse, denně docházíme k vykoupení a úlevě.
Děkuji Václavu Jírovi z celého srdce, že část svého snění a čiré fantazie přenesl do prostor Vrchlického divadla. Tím totiž dovolil i nám všem, abychom se alespoň na chvíli stali součástí těchto jeho malých radostí a abychom si tak díky tomu posílili i své vlastní sny.

 Vladimír Drápal: Václavu Jírovi ... k jubileu... (úvodní proslov)