VÝSTAVY

Zdeněk Sýkora (*1920) se svojí tvorbou jako jeden z mála českých umělců zapsal do dějin světového umění. Od modernistické malby se záhy dostal k složitě formulovaným dílům, založeným na kombinaci geometrické abstrakce s programováním a později matematizovanou náhodou. Kromě stěžejního malířského díla vytvořil Sýkora také kolem šedesáti grafik, volně vycházejících z hlavní malířské linie jeho tvorby, vždy však zkoumajících specifické problémy barevnosti a strukturality.

Oficiální stránky, věnované životu a dílu českého malíře Zdeňka Sýkory jsou www.zdeneksykora.com

Velký bilanční rozhovor Zdeněka Sýkory s Vladimírem Drápalem vyšel v letním čísle časopisu Revolver Revue 75/2009.

Výsostným posláním umělce je – mimo jiné – rozrušovat klid, čeřit stojaté hladiny konvence, strnulosti a umrtvující nepohnutosti.
Smysl a hodnota jeho tvorby je pak přímo úměrná pokušení toto sedlé bahno rozvířit; poslouchat krev, ne vodu. Cení se odvaha vstoupit do vzduchoprázdna a jako provazochodec přejít – mezi vším a ničím, neboť co jiného umění je? - nad hlavami davů, očekávajících každé jeho klopýtnutí, každé zaváhání, a dosáhnout břehů nové inspirace. Po mystickém provaze malby dosáhnout třpytu nových hvězd, netušené imaginace, ucítit jiné vůně.
Je pravděpodobné, že umělec ani netuší, že v době turbulence, změn a závodů s časem putuje originální a ojedinělou poutí k netušeným obzorům umění, že právě prochází magickou cestou inspirace, kam ho jednou budou následovat další nomádi. Že darem věrnosti sám sobě nalézá ideu, která se stává počátkem všeho, rozbuškou, ohniskem jeho talentu.
Toto vizionářství autora předurčuje, že ve svém hledání zůstává osamocen, nepochopen, vyštván na okraj ghetta či do úporného mlčení. Ale na druhé straně v sobě také nese naději, že v případě, kdy jeho hledání je poctivé a upřímné, bude jednou – možná, snad – odměněno svou nezpochybnitelnou duchovní autonomií a permanentní nadčasovostí, jež ani s roky neztratí na své vzrušivosti a přitažlivé setrvalosti.
Ale zdaleka ne každý je nadán takovou svobodou, aby dokázal rozrušit hranice většinového vkusu, aby vnitřním pnutím nechal nečekanými cestami vytrysknout spodní vody, vlastní vůlí a neokoralým citem korigoval sílu výtvarného proudu, aby mu dával směr a zároveň se nechal unášet jeho tokem. Ne každý dokáže slyšet a cítit jeho pulz a rytmus, být jeho přímou součástí, barevnou ozvěnou.
Nejde tu ale o žádné povrchní barevné opojení, ani recept na samoúčelný šok – což bývá cesta mnoha umělců, aniž se vyučili základům tohoto „řemesla“ – ale o koncentraci na ono místo mezi „vším“ a „ničím“, o popis krásy bez limitů slov, o vnitřní harmonii. Zdá se mi, jako by Zdeněk Sýkora, veden neochvějnou urputností a hledačskou vášní, už před lety pocítil seizmické chvění tohoto světa, s předstihem zahlédl rozrušování jeho okrajů a pevných hranic, vířivý pohyb budoucnosti. Svými experimenty dokázal transponovat novou dobu do řízeného chaosu, jehož se pomocí nezvyklé malby stal topografem, a svou imaginaci pregnantně formuloval jako první.
Necháme-li působit jen duši, emoce a vnitřní zrak, dohlédneme až k počátku definovaného, vystopovatelného řádu a systému, který ale umožňuje improvizaci, vybízí k hledání a nalézání nového a zároveň spojuje dosud nespojené koncepty. Dva oddělené - fakticky se ale překrývající - světy, propojené jen dechem pulzujících linií. Více než konkrétní obsah na nás doléhá jejich omamující nekonečnost a nespočet variant různosti. Přesto lze v průmětu těchto linií, v průřezu snových krajin a ozvěn horizontů cítit otisky dvou autorových životních jistot na dosah: v sopečné textuře linií zvlněnost kopců vychladlého magmatu Středohoří a v šerosvitných hladinách struktur průsvity zpěněných proudů řeky Ohře.
Od té doby, co jsem se seznámil s uměním Zdeňka Sýkory, je pro mě výtvarné umění už navždy jiné. Přemýšlím o něm jako o svébytném prostoru, v kterém je možno experimentovat, hledat a nacházet autenticitu, obnovovat toky energií.
Ale také i díky tomu vím, že jde-li člověk svou cestou života pevně a vzpřímeně, bez ohledu na varovně vztyčený prst pochyb a výstražný šepot neúspěšných, posedlý ideály a vědom si hodnoty své vnitřní svobody, potom je každé periferie obohacením, každý strach dočasný, každá pokora posilou a každý neúspěch pomíjivý.
Pokouším se dlouze a nedokonale zachytit věčné otazníky života, dotknout se prchavého ducha umění - a přitom Platonovi na to všechno už dávno stačila jedna věta. Na otázku, jak strávit život co možná nejlépe a v míru, jaký je správný způsob jeho prožití, odpověděl: „Život musí být prožit ve hře… ,a naladit tak bohy milostivě.“
Zdá se, že Zdeňku Sýkorovi se nejenom jeho tvorbou, ale celým „životem v míru“ nepochybně podařilo božstva laskavě naladit. A my můžeme jen doufat, že alespoň nepatrný odraz této osvobozující hry a dotek boží milosti ulpí i na nás.

Vladimír Drápal: Radostná odvaha provazochodce Zdeňka Sýkory (úvodní proslov)