VÝSTAVY

8. 1. - 28. 2. 2007
JAROSLAV ČÁSA - obrazy

Výstava obrazů Jaroslava Čásy

JAROSLAV ČÁSA

Jaroslav Čása se narodil v roce 1953 v Lounech. Po gymnáziu studoval pražskou filosofickou fakultu UK a jako učitel angličtiny se vrátil do stejné gymnazijní budovy. Po deseti letech odešel s manželkou Jitkou na jih Čech, aby unikl novým politickým tancům, které už začal také provozovat jako starosta městečka Černčice. Vyměnil rodinný domek za hrad nad malebným ostrohem řeky Vltavy a jako kastelán vnesl Rožmberku novou naději na rehabilitaci jeho starobylé důstojnosti. Má dceru Barboru a syna Tomáše.
Jeho malování je od prvopočátku stopování krajiny, horizontů, kde se střetávají energie. Často se jedná o záznam momentálních vizuálních zážitků s důrazem na detaily, které provokují svými podivuhodnými novotvary. Okrajově jde o čirou akční malbu s jednoduchým důrazem na proces.


 Vladimír Drápal 8.1.2007

 

NAD VÝSTAVOU JAROSLAVA ČÁSY

Nemaluji to, co jsem. Jsem to, co maluji.
Tak jako mnohé třpytivé diamanty poznal jsem J.Č. až v sametových dobách listopadové revoluce. To tehdy během tvůrčích činů vzpoury a objevování světadílů nových přátelství přeskočila jiskra vzájemnosti. O malování tehdy nebyl čas mluvit… Pak už se J.Č. stal nedílnou součástí mých průrazů do života, jedním z horských vůdců těch časů a iniciátorem mnoha plánů, aktivit, nesmyslů i bujarostí. O malování se moc nemluvilo, snad jen v řídkých ozvěnách minulosti, daleko více se tehdy hledělo k budoucnosti…
Z J.Č. permanentně vyvěraly gejzíry nápadů, stával se charismatickým strůjcem mnoha povznášejících i planých experimentů, nic nebylo nemožné, zemská tíže se překonávala každodenně, touhy se naplňovaly. O malování nebylo proč mluvit… Čas poskočil o 15 roků a J.Č. je vzdálen z rodných Loun stovky kilometrů, setkávání jen občasná na tvrzi pánů z Rožmberka či při jeho letmých návštěvách, život za hradbami perly na Ohři protékal jinudy než na hradním ostrohu nad Vltavou. Malování bylo zapomenuto…
A náhle – předěl/klapka/střih – J.Č. po několika měsících nezávazného přemlouvání přivezl své obrazy a zaplnil jimi Vrchlického divadlo. Třeba i proto, že jsme zase – možná, a snad nejen my dva – potřebovali najít motiv setkání, připomenout si tu nepřenosnou hřejivost souznění, kdy se společně naslouchá padajícímu listí a zrání dne. Obrazy byly dobrou záminkou, asi nastal čas bavit se konečně o malování…
Když jsem – poprvé za celou tu dobu! – malířské dílo J.Č. uviděl, nadchlo mě a zasáhlo tím, kterak komplexně zrcadlí malířovu osobnost, jak z obrazů cítím zase ten povědomý a nakažlivý závan energie, běsnící ataky inspirace. Výsledkem nelítostného souboje rozumu s citem a reality s nadějí je malba, z které vyzařuje bezbřehá imaginace i zoufalé hledání tajemné hloubky existence. Sálají z ní emoce, ukryté ve vášnivém chaosu, destrukci struktury a svérázné vizuální poetice; ponorné řeky barev náhle vyvěrají na plátno. Cítím i nesmazatelný vryp jeho učitelů ve stopování krajiny, překonávání horizontu, v akčnímu úderu… Tvorba ale přesto zůstává vysoce svébytná, nekonvenční a nezteřelá.
Barvy na plátno vrhá s fascinující urputností a umanutostí, jež je J.Č. vlastní nejen v umění; ne nadarmo se říká, že obraz je poezií duše. Dokáže tedy stále naléhavě znervózňovat, narušovat a ptát se, čeřit stojaté vody průměrnosti. Zářící bohatost jeho malby může zasáhnout každého, kdo dosud není otupen a ubit šedivostí dnešních dní, ale naopak je ochoten nechat se uhranout barevným básněním. Jsou to obrazy pro srdce, která ještě tlučou.
Nestarej se o hodiny, o dny, ty se postarají samy o sebe. Starej se o vteřiny, z těch vzniká věčnost, četl jsem kdesi. Právě to se mi vybavuje při pohledu na výstavu J.Č. Nepochybně v jeho případě je nejdůležitější právě ta vteřina, v níž k němu přichází inspirace, kdy se přetlak barevných vjemů osvobozuje úlevným záchvěvem slasti a výronem barev na plátno. Hravým dotykem abstraktní malby se mžikem oka přeměňuje jeho tvorba v nevázanou svobodu, v intimní cestu po hřbetech hor úžasu, soutěskách smutku a úžinách krásy. Tato nekonečná pouť se pak odráží v barevných skvrnách, plátna se rodí na ostrovech fantazie, v cizích krajích bez hranic a řádu, obrazy zrají barevnými novotvary, prorůstajícími jako nádor sítnicí pozorovatele, vábí ho a lákají krásou svých přepestrých tenat. Do nich pomocí malířských ingrediencí vstupuje J.Č. skrze ucho jehly a mimochodně dokazuje, že i v cestě je cesta.
V průsečíku všech svých cest a tužeb a snů a osudů vytváří sám pro sebe malbou kaleidoskop vlastního života. Všude je střed světa, napsal básník. A já vidím a doufám a přeju si, aby J.Č. nalezl svůj střed světa v malování, ať už to bude kdekoli.
Osvobozující křídla malby a bohatého vnitřního zraku ho vždy odnesou tam, kam ho potáhne jeho pulzující zřídlo radosti, jeho nezměrný optimismus, jeho nevyčerpatelné a nezkrotné dynamo.
Je totiž známo, že jen krotcí ptáci touží. Divocí létají.

 Vladimír Drápal
Louny 22.1.2007

<  všechny výstavy

 

FOTOGALERIE K VÝSTAVĚ


8.1.2007

Fotografie z výstavy: JAROSLAV ČÁSA - obrazy

Celkem 9 foto

Dále by Vás mohlo zajímat:
Program VD · Výstavy · Lounské divadlení
zavřít
Vyčkete prosím, probíhá přenos dat...